ANTONÍN KÁMEN.

Já sluji Antonín Kámen

a čítám šedesát let,

pod hrdým vesnickým krovem

jsem přišel na tento svět.

Po otci zdědil jsem pýchu

a tvrdou, žulovou leb,

mé slovo bylo vždy pevné

jak do zdi vražený hřeb.

Matka pak vryla mi v prsa

hluboký, vášnivý cit

pro šírá pole a luka

a lásku pro selský lid.

Já rostl jak jedle v lese

a se mnou rost’ i můj vzdor,

v žíly mi vtékala síla

jak v řeku potoky s hor.

Děvče pak sobě jsem vybral,

když dvacet mi bylo let,

dva roky lásku s ní vázal,

v třetím ji k oltáři ved,

Vnouče si tatík můj žádal

k radosti v starobě své –

za rok jsem v lokty mu vložil

ne jedno – hned ale dvé.

Žili jsme, žili tak dobře,

nikdo si nepřál z nás víc –

vždyť štěstí se na nás smálo

tak nahlas, od plných plic.

Hořký cit mé srdce chvátí

při vzpomínce oné bědné

na tu hrůzu chvil těch tmavých,

na to letní odpoledne.

Hořký cit mé srdce chvátí

a to srdce dosud bolí,

jako tehdy, když jsem plakal

se svou ženou na svém poli.

Jako tehdy po té zkáze,

kdy led zrádný v malé chvíli

stlouk’ nám celou naši naděj,

pohřbil pod svůj povlak bílý.

Do dnes cítím žár ten v prsou

a ten k mozku krve nával,

jako tehdy, když ta role

zničená jsem zaorával.

Bylo mi, ach, při tom tenkrát,

když kleč tisk’ jsem ve své pěsti,

jak bych s rozbitým tím žitem

zaorával i své štěstí.

Zaorával na vše časy

do té půdy rozmočené:

tu svou duši utýranou,

to své srdce utlučené.

Pryč ty slzy, vzhůru čelo,

na pláč vždy dost ještě času!

Osud válku vypovídá! –

Dobře! – Nuže, do zápasu!

Necouvneme, zde dvě ruce,

jako modrý ocel tvrdé,

zde má prsa nepoddajná

a zde selské čelo hrdé...

Válčil jsem... Však v pěti letech

v bok mi náhle vpad sok nový...

Nemoce stín černý, táhlý,

jako had vklouz’ pod mé krovy.

Rychle vůz ven! Hned jsme s otcem

pro lékaře tryskem jeli,

mezitím co žena doma

svíjela se na posteli.

Nežli jsme se navrátili,

dobojován boj ten tuhý.

Přišla smrt... A hned den na to

přípis, abych platil dluhy.

Stojím zdrcen a mám pocit,

že kdos chce mi šíji zlomit,

co však v pravdě kol se děje,

nejsem s to si uvědomit.

Nevěřím v té chvíli sobě,

nevěřím ni otci, dětem,

všecko lká zde a já stojím

mlčky se skřiveným retem.

Teprv když jsem mrtvé ženě

černý čepec kladl na vlas –

trh jsem s sebou, vyběh z domu

a tam v polích plakal nahlas.

Lid už se rozešel,

zvony už dozněly,

tak si zde odpočiň

v té zemské posteli.

Tak si zde odpočiň

v té prsti svěcené,

hlavou ať táhnou ti

vzpomínky blažené.

Vzpomínky na děda,

na muže, na děti,

na teplý stateček,

na vřelé objetí.

Vzpomínej, vzpomínej

v všední den, v neděli –

ženo má, ženo má,

můj mrtvý anděli.

Tma už věší šat svůj

na hřbitovní chvoje –

musím domů nazpět,

potěšení moje.

Spi zde, duše, sladce,

spi po boji mnohém,

musím s dětmi domů –

Buď zde – s pánem bohem.

Sotva jsme ji pochovali,

už mi z města znovu psali:

Plať, sedláče, dluh!

Jestli zítra nezaplatíš,

chalupu i pole ztratíš,

stodolu i pluh.

Čtu a čtu to smělé psaní,

nechci očím věřit ani,

že v něm taká řeč.

Čtu a čtu... Vztek ve mně kypí,

ze zraku mi srší šípy,

srdce svírá křeč.

Takovými mluvit slovy

k poctivému sedlákovi,

tak mu rváti česť!

Vyhánět ho jak psa z domu,

ach, pánové, ještě tomu

zabrání má pěsť.

A zas čtu ta hrozná slova,

čtu je, hltám znova, znova:

„Plať, sedláče, dluh!

Jestli zítra nezaplatíš,

chalupu i pole ztratíš,

stodolu i pluh.“

Dluh mám, pravda, a dost velký,

však to není moje vina!

Přišly kroupy, přišla nemoc

a i ještě svízel jiná.

Já dřel věru v potu tváři,

poctivé jsem vedl žití,

ale tenkrát dál to nešlo,

musil jsem se zadlužiti.

Vždyť tu živnosť, již náš rod už

drží stodesátým letem,

chtěl jsem jako hrdý otec

zachovat svým dvěma dětem.

Ale pad jsem v bídné ruce,

dluh můj rostl jako řeka,

jako řeka rozvodněná,

do níž na sta bystřin vtéká.

Volal jsem já po pomoci,

za ochranu všude žádal

jako občan, řádný občan.

Marně však. Pak hloub jsem padal.

Vše mi vyssál městský upír:

krev, úrodu i mou práci –

a mně nechal vyhlídku jen

na hanbu a licitaci.

Ale ne a tisíckrát ne,

v tomto domě, starém domě,

nesmí více nikdo nikdy

z cizí krve bydlet po mně.

Než bych svolil, aby někdy

člověk tady vládl cizí,

ať to raděj všecko zhyne

a s povrchu na vždy zmizí.

Už to tady od úřadu!

Zítra, zítra časně z rána

můj otecký dům má dostat

nového prý z města pána.

V mozku mi to dravě víří,

v prsou hárá žhavý plamen.

„Zde nebude nikdo bydlet,

jako že já sluji Kámen.“

Přišla noc, tma spadla do vsi,

vítr krajem lká a duje.

A v mé hlavě ustarané

cos se splítá, cos se snuje.

Po špičkách jdu ke stodole,

na patro jak had se plazím.

Och, však já vám vaši radosť

jak se patří, páni, zkazím!

V malé chvíli už roj jisker

ve vzduch syčí, praská, bije,

plamen hází vlny k nebi

a v to vítr běsně vyje.

Jako divý v pole letím,

na cestu mi krov můj svítí...

A pak s vrchu dolů patřím

na to žhavé vlnobití.

Prsa má se dmou tak pyšně,

ze srdce mi tíha mizí:

„Tak v mém domě přec jen nikdy

nebude rod bydlet cizí.“

Ještě oné noci

železa mi dali,

přes pole a luka

do města mne hnali.

Před soud postavili,

v žalář odsoudili,

mezi vyvrhely

jméno moje vryli.

Leta jsem tam prožil,

chmurná, dlouhá leta...

Tělo se mi hrbí,

vlas mi jíním vzkvétá,

hrudí proudí touha,

srdce v dálku letí:

Co dělá můj otec

a co moje děti?

Přišla zpráva, přišla

a ta trpce zněla,

že už duše otci

z těla odletěla.

A mé obě děti,

má robátka malá,

že si naše obec

na starost prý vzala.

V půl roce pak nová

zvěsťmi ve sluch buší,

že můj slabší synek

též vypustil duši,

na návsi kdes hrál si

ubožáček malý

a splašení koně

prý ho ukopali.

Druhý synek můj prý

„na obecním“ pase,

roste, sílí kvapem,

tak že v krátkém čase

do továrny půjde,

sám se živit musí,

och, ta ubožina,

co ta všecko zkusí!

Zhrouceného, zkrušeného

posléze mne propustili.

Tváře mám jak rozsekané

a můj vlas jak mléko bílý.

Každý se mne straní, štítí,

pomluvou svou po mně stříká – –

nic nezbývá, Antoníne,

nežli dělat – nádenníka.

Perlík v ruku stiskni svoji,

k silnici jdi a tluč kámen,

aby cestář pochválil ti

pružnost tvou a sílu ramen.

Tluč a bij v tu tvrdou hmotu,

nemůže to jinak býti,

drž se, brachu, abys aspoň

vydřel na to živobytí.

Je to pravda, mohlo by to

všechno kratší cestou jíti,

avšak ne, ne – vždyť mám syna,

proto chci a musím žíti.

Přešla léta, uletěla,

navštívil mne syn.

„Zanech, otče, krušné práce,

zanech psot a dřin.

A pojď ke mně, odpočiň si,

vždyť se shodnem snad,

jsem teď dělník, o vše s tebou

rozdělím se rád.“

Zdráhal jsem se, nechtěl jíti –

pak jsem přece šel.

Vždyť bych synku prsa zdrásal,

kdybych odepřel!

Šel jsem tedy, žijem v městě

bez nadbytku sic –

avšak moje srdce staré

neždá, nechce víc.

Předčítá mi synek časem

z přepodivných knih,

že to lidstvo bude jiné

v příštích dobách svých.

Nebude tu bolu, žalu,

nebude tu běd,

jakých já jsem musel v žití

na sta protrpět.

Hřejí mne ta slova v prsou

jak sluneční svit,

škoda, že v těch dobách šťastných

nemoh já jsem žít.

No, jen aspoň když můj synek

přijde v dobu tu,

kdy proud času spláchne bídu,

žal a nuzotu.

Zas čte synek z nové knihy,

– ó, co pravdy v každém slově! –

bezděky jsem při té četbě

zatoužil já po venkově.

Zatoužil tam po těch lukách,

po té táhlé vůni sena

a v mém srdci rozčeřeném

jak stesk mi to lká a sténá.

Není to stesk, tak jak bývá,

hloub to v srdci ryje, svíští –

neteskním tak po tom, co je,

jak spíš po té době příští,

až i u nás, na venkově,

perutí svou zašelestí

nová doba, doba spásy,

doba blaha, doba štěstí.