ANTONÍN SOVA.

Ten problém vždy mne zajímal... A z písčin Dne

jsem do krásného pohoří se dostal,

kde čarovných směs rostlin kalich k nebi pne,

jen místy drobných kamenů shluk ostal...

Tu sosen rozklenutých teskný, tichý pláč

po štěstí šlapaném tě touhou mučí...

však časem bouře, jako rozkácený rváč

ve hněvu spravedlivém, lesy hučí...

A zas tě něha letních nocí dojímá,

že mysl tvá se kams’ v to hvězdno ztrácí...

Pak člověk dlouho o lidskosti rozjímá,

když osvěžen se v údolí z hor vrací...