ANTONÍN SOVA.

Já ve svém srdci vždy tě nesu

jak slávu svojich mladých let

a nikdy bych ti jedno slovo,

ni jedno gesto nevyčet’ –

však teď mne někdy něco mate

a nevím, jak to vyříci:

má básník patřit jenom sobě,

či také rumlu na ulici?

Jsou vichry, které tiše letí

a duši strhnou, omámí...

Však jak pak je to s fángličkami,

jak je to s jejich barvami