ANTONIO HOMEM.

Kněz pravé církve jesti Homem sice,

leč praví o něm svatá inkvisice,

že židovské má v úctě víry směs

a v synagogu že jde také dnes,

by po židovském kultu židům kázal.

Tož hned byl jat a biřic v jho jej vázal.

Děl inkvisitor: ,Diakone lháři,

jed v srdci máš a lstivý úsměv v tváři;

co v pravdě jsi, co chceš?‘ „Jen duše klid.

Vy vlci jste, já prostý člověk – žid,

jenž podle svého Hospodinu vděčí,

z vás o jiném mne nikdo nepřesvědčí!“

– ,Byls’ jiný dřív!‘ „Než zjasnil Pán mou duši!

Teď vaše různé lži jí neporuší.

Tři máte bohy, ač prý jeden jen,

a k těm třem modlíte se den co den.

Leč já jich nedbám, na ně nevěřím,

vždyť čtvrtého má ještě – bábel – Řím!“

– ,Ó rouhači! Jak víra tvá je malá,

jež na kněze tě v lásce vychovala,

ty divný přinášíš jí srdce vděk!

Věz, k hranici tě spoutá holomek

a spálí tě. Spěš, odvolej, jsi běden!‘

– „Ne, Adonai jest jediný Bůh jeden!

To víra má, to moje přesvědčení,

víc osob nemá Bůh, to pravda není

a nemá v nebi svatých na pomoc!

Sám řídí vše; sám od dne dělí noc

a přímluvami nemůž’ býti sveden.

Sám Hospodin je, Adonai, jen jeden!“

– ,Ó bludaři, jenž sem i tam se klátí,

jak chceš as pravou víru dokázati?

Snad s ním jsi mluvil, jenž tvůj Adonai,

snad uchystal ti duše mír a ráj,

jejž svatá inkvisice v peklo změní...‘

– „Mým důkazem je pevné přesvědčení!

To hotov jsem svou osvědčiti smrtí!“

– ,Nuž žebřík sem! Ať popravce jej drtí!

víc nemá dost, ač šedesát je let!

pak k hranici; bylť dosyta už klet,

ať od štíra včas očistíme víru,

zdob dejte jeho mitře z žab a štírů.

Dřív jeho rodný dům však budiž zbořen,

a v místa, kde tkvěl jeho duše kořen,

kde odchován byl ďáblem blbý troup,

s „Praeceptor infelix“ postavte sloup,

co jeho bylo, šat i knihy sbalte

a prokleto až bude, i s ním spalte!‘

– „Přec vytrvám!“ – , Tož můžem jiti s klidem,

hle, náměstí je přeplněno lidem:

Tož v oheň s ním, bylť ďáblem k hříchům veden!‘

– „Ne!“ volal Homem, „k pravdě tím, jenž jeden!

Sám jedin Adonai, slyš, Israeli!“

A údy jeho v ohni zvolna tlely.