Apokalyptická vidina.

A v čase tom před krále předstoupili,

před toho, který velkou říší vlád’,

a kloníce se k zemi promluvili:

„Řev vzpoury hučí řevem divých stád

kol tvého domu. Nechť tvůj majestát

před bránu vstoupí. Lid ten klesne v prach,

jej pojme uctivost, posvátný strach,

až uzří tě. Jest jako bouř a slunce tvoje tvář,

a s čela lije koruna ti hrůzyplnou zář.“

A zlaté brány hromem zahučely

a vyšel král před palác z mramoru;

kol něho pyšné sochy v blankyt čněly,

dým kadidla se nesl nahoru

od paty porfyrových schodů v výš,

kde baldachýn nad jeho hlavou vlál,

utkaný z purpuru. O stupeň níž

kněz nejvyšší v šarlatném hávu stál,

a velmožové říše hemžili

se po schodech a podle lačnili

po královského oka pohledu,

a jejich dcery přišly k posledu,

by krásou zvýšily královský pych.

Teď král otevřel ústa. Každý ztich’,

by naslouchal. Dav čekal jeho slov,

a hlasem, který hrdě zněl jak kov,

král promluvil: „Jsemť, lide, otcem tvým,

proč rouháš se mi směle vzdorem svým?“

Co odpověď se bouří k nebi zdvih’

ohromný, nekonečný lidu smích,

smích jako příboj moře hřmějící,

smích – hrana, bajkám konec zvonící.

A smíchem zachvěly se podvaly,

a sloupy, klenby, stěny pukaly,

a v trosky rozvalil se celý dům.

Po staré pýše zbyl jen pouhý rum,

a s porfyrových schodů pomalu

jak kotouč suchých listů kutálil

se dolů král. A v slunce úpalu,

když dávnou modlu déle nehalil

blesk drahokamů, purpuru a zlata,

lid uviděl, že uhnětena z bláta!