apolita

karpaty jsou překrásné hory,

když se po nich jen procházíš;

dřeš-li se tu však na potvory,

rveš-li se tu s bídou a mory,

k nebi stoupáš a k peklu máš blíž.

zima v karpatech dlouho vyje,

nevinný tvor padá do kleští,

v starých zákopech iluse hnije,

a lidské tragikomedie

rostou tu jak houby po dešti.

přes hory, lesy, poloniny,

přes pohraniční patníky

svobodný vítr si hvízdá psiny;

přes lidi vane dech otročiny,

na lidi mají tu četníky.

když dva se perou, třetí se smává

anebo také bývá bit;

zbrojař si zisky zastrkává,

z chudáka holý psanec se stává,

pořádek musí být.

tak na patníku znenadání

nikola genyk, že je chud;

tam ani tady ho nechtějí páni,

tam a sem jsou lidé štváni,

byl stvořen člověk odnikud.

v starém zákopu karpatském sedí

muž a žena a dětí šest, –

stromiska mlčky na tebe hledí,

oblaka běží a nepovědí,

z čeho je panská pěst.

člověk odnikud... spatra se dívá

naobědvaný na něho...

země jen jedna, krásná a divá,

o bratrství konečném zpívá

s patníku přeraženého.