Apollonova komedie.

Dobrý je ten Tomáš, sklepník šedých vlasů.

Lituju i směji se mu napolo,

jak mu škodil za nedávných časů

komedií hloupou Apollo.

Bila půldvanáctá. V kavárně juž ticho,

stažné hrdlo plynu sotva dýše.

Tomáš v pološeru hlavou stížil břicho,

zamyslil se, v sny se zabral tiše.

Sní. Na stěně sochy z lesklé sádry stojí:

krásný Apollo s výrazem božským v tváři,

Mars mu naproti hle! ve válečné zbroji,

u prostřed pak věčnou krásou září

Venušino tílko svůdně bujných tvarů.

Dlouho netrvalo ticho. Apollo se klaní

vnadné bohyni a mluví hlasem zvonu:

„Dnes chci být tvým sluhou, čarokrásná paní,

velkáť láska má jak láska milionů!“

Šlehl blesk – ne s nebe – ale z mraků oka

sedícího v důlku Marta zbrojnosného.

Sílu zosobnělou Apoll měl za soka,

nechvěl však se bázní tvora smrtelného.

Apollonem byl, a proto jiskra myšlénková

božskou tryskla lebkou okamžitě:

sílu uvrci chtěl dovednosti v sítě.

Proto ku Martovi moudrá vznese slova:

„Mluvíš pohledem. Smír jinak nestane se

nežli soubojem. Kdo vítězem se vrátí,

nesmrtelnou krásu může celovati –

příležitosť k boji okolí nám nese.“

S místa svého Apollo seskočil hbitě,

kulečník si změřil zrakem, mluvil dále:

„Moderního věku kratochvilné dítě,

nesmrtelným bohům k haně služ i chvále!“

A hned na to kule ovečky jak tiché

pažitem zeleným kulečníku běží...

Zápas zahájen, Mars naděje má liché –

běda, běda mu, vyhraje asi s těží –

soudí kule teď – již rozhodnuto zcela:

Apoll vítězem jsa, skočil ku bohyni,

líbal sněžnou šíj i ňadra rozechvělá,

Mars však klnul, že to hřmělo síní. –

Tomáš polekaný oči otevírá,

na Marta se řítí – a již v ruce svírá

tágo mohutné, jímž, ač byl v polospánku,

zlostně rozdrtil nesmrtnou těla schránku

bojovníka Marta. Tisíc kusů letí

hrozným rykem, podlahu teď kryjí.

Tomášek juž procit’. Ó to strašné kletí!

Apollonu však se chechtot v tváři svíjí...

Dobrý je ten Tomáš, sklepník šedých vlasů.

Lituju i směji se mu napolo,

jak mu škodil za nedávných časů

komedií hloupou Apollo.