APOŠTOL.

„Byl krasavcem. Měl černý, hustý vlas

a oči jiskrné, jejichžto žár

byl s to, v srdcích dam města celého

touhu po jeho vzbudit náručí.

Znak démona zdál se mít na čele,

démona, za nímž davy spěchají,

i když je žene na hrot bodáků,

a ještě křičí: „Zdráv buď vůdce náš!“

Několik slov – a stávku vyvolal

tam, kde nebylo z rána potuchy,

že možna vůbec vzpoura nějaká

a kde jho dělnického osudu

sbor proletářů v modrých halenách

si sladil ještě vtipem, písničkou –

a ani ve snu nepomyslil si,

že lépe by mu mohlo někdy být...

Však přes noc z klidných, dobrých beránků

se šelmy staly krvežíznivé

a kamení do oken továrny

ze stera rukou prudce pršelo...

A kdyby byl chtěl město vypálit

či okresního zabít hejtmana,

já hlavu vsázím, ač jen jednu mám,

že byl by slovy jeho spitý lid

s radostí šel zaň spáchat zločin ten...

Když na řečniště vyšel, nestichl

bouřlivý potlesk, jímž jej vítali,

dřív nikdy, nežli po čtvrt hodině.

Mužům se leskly oči hořečně,

sotvaže s rtů mu prvních vět sjel proud.

A on vám, pane, uměl hovořit!

Rukama mával, pěstí zatínal

a hladké jeho čelo vysoké

co chvíli vráskami se zchmuřilo

či černá vlna vlasů bohatých

mu kynem hlavy spadla do čela

a v dokonale krásné tváři měl

tak bolestný vždy výraz, podlostí

že musila být každá pochybnost

o tom, zda vskutku věří v nitru svém

heslům a slovům, lidu hlásaným – –

Slul Krištof Bald onen náš redaktor

a věřte, jména Bohorodičky

že nejhysteričtější z městských žen

si nikdy nešeptaly zbožněji

než jméno jeho. Bald jen, Bald a Bald

– to maják byl, k němužto s obdivem

jak bohaté tak chudé zíraly

a v hloubi duše každá přála si,

by pomilovati se mohla s ním.

Vím o jedné, jež majíc před svatbou,

veřejně prohlásila upřímně,

že mohl-li by Bald ji milovat,

hned vrátí slovo svému ženichu.

Jiné mu samy psaly dopisy,

nabízejíce se mu nestoudně

jak velkoměstské dámy tenorům.

On však si vybral děvče chudičké,

fabričku bledou, krásku mladičkou

zraků jak hvězdy jasně hořících

a dlouhých, černých vlasů hedvábných...

Ta sedávala, když on řečníval,

vždy v prvých řadách jeho ctitelů

a zbožně, jakoby byla v kostele,

mu slova od úst téměř hltala.

Když měla denně večer po práci

a vyšla ze chmurných vrat továrny,

tu opodál již rek náš očekával,

by stisk jí ruku. Zazářila vždy

a bledou tvář jí polil ruměnec,

jejž vykouzliti pouze dovede

jas štěstí, v duši měkce hřející.

Pak ruku v ruce spolu chodili

za městem stinnou, vonnou allejí.

Co polibků tam padlo, nepovím.

Vím jen, že dámy z města celého

té chudé záviděly fabričce...

On namlouval jí, až se vyšine

do poslaneckých řad, by prakticky

své mohl prováděti zásady

a ukázati, jak lze pracovat

pro dobro utištěných dělníků,

že vezme si ji za svou manželku.

V té době však již v pravdě byla jí,

neb láska jejich měla následky,

jak bývá častěj v takých případech.

Nu –“ zde si děda, jenž mně vyprávěl

tu historii z labské osady,

svou dýmku nacpal, zvolna zapálil

a bafů pár do vzduchu vypustiv,

zas pokračoval: „To jim odpouštím,

vždyť vím, že mládí nemá rozumu

a nedovede vášní přemáhat – –

Tak Baldovi se hošík narodil,

leč milý apoštol svou milenku

si dosud váhal vzíti trvale.

V tu dobu rušné vlny veřejné

se vzepialy a politický rej,

jenž rozvířil se v naší krajině,

do říšské rady Balda vynesl...

Nuž, vyšvihl se.“ Staroch zamžikal

ironicky zrudlýma očima.

„A za dva roky, abych krátce vám

tu celou dopověděl historku,

si novopečený pan poslanec

bral vdovu po továrníku,

jemuž kdys nechal davem poštvaným

do bytu střelit, okna vytlouci...

Čas mění se a lidé s časem též...

Co dělá oklamaná fabrička,

snad chcete ještě, abych řekl vám?

Již pranic pane... Letos –“ Zrak mu zvlh

a v oční koutky slzy veběhly.

„Se svůdcem svým se soudit nechtěla,

ač chudá byla jak myš kostelní.

Pro dítě své dřela se v továrně

a bledé líce její pobledly

jí od té doby ještě dvojnásob,

že měla pak pleť téměř mrtvolnou.

Žal hlodal jí na zdraví chatrném,

až upadla do těžké nemoci...

Tu jednou zarachotil ulicí,

v níž obývala svoji světníčku,

Bald, apoštol, na automobilu...

Rozárka byla tehdy v horečce

a nežli jí kdo mohl zabránit,

veběhla s drobným děckem v náručí

do cesty rozjetému povozu

– a zpět mi ji už mrtvou přinesli...

Já totiž dědem byl té dobračky...

Nu – zahrabal jsem ji a oplakal...

Však papír, potištěný frasemi,

a slova na táborech hlásaná

mi od té doby připomínají

vždy umíráček teskný, trhaně

té dobré duši odzvánějící...

l nedivte se, na apoštoly

že více politické nevěřím,

a – s odpuštěním, že jste od cechu –

že proklínám v peklo i noviny...“

A znovu nacpal dýmku vyhaslou...