APOŠTOL PAVEL.

Pavel, křesťanů kdys škůdce velký,

v jizbu Ježíšovy roditelky

vstoupil váhavě a nesměle;

neb se v nitru mocně rozechvělém

trápil hořkým, neústupným želem,

že byl dříve krutým nepřítelem

předobrého Vykupitele.

Než i při tom želi choval víru,

že jen u Marie poklad míru,

mysli osvěžení nalezne,

a když v její tvář hled skromný vtopí,

že též milosrdí Páně stopy

značně vystihne a vypochopí

z její podobnosti líbezné.

Půvab jejích poubledlých lící

s probleskem krás vnitřních závodící

v duše hloub jej nevýslovně jal;

jenom ještě její mluvy zvuků,

jistě sladších slavičího tluku,

jež snad utiší v něm palnou muku,

poslyšeti horoucně si přál.

Pojal matku Páně žas a zmatek

pro patrný značný nedostatek

sil a zdraví v těle Pavlově;

byla udivena neskonale,

že duch ve schráně tak mdlé a malé

povolán, by zmužile a dbale

počínal si v lidstva obnově.

Než zas utvrdila víru v sobě,

že i neduživci při vší mdlobě

pouhá milost Boží dostačí,

a hlas její tklivě zahlaholil:

„Chválen buď, jenž tebe, Pavle, zvolil,

bys mu získal svět a krev zaň prolil,

Ježíš Kristus, Pán náš nejsladší!“

Jméno Ježíš nejen matce Páně

jedním rázem oči, líce, skráně

zjasnilo a přiovnadilo,

nýbrž, proneseno jejím hlasem,

také Pavlovu tvář zažhlo jasem

a hruď jeho činorodým kvasem

všecku proniklo a zmladilo.

Teprv sladkost jména Ježíš chápal

i svůj svrchovaný pro ně zápal,

když je slyšel z Mariiných úst;

cítil, že v něm toho jména znění

takřka v sílu životní se mění

a že nic tak žádoucno mu není

jako s milým Kristem v jedno srůst.

Marii byl Pavlův dojem zřejmý,

když k ní zvolal: „Nepřipomínej mi,

že jsem Ježíši se protivil!

Nyní, dokud mne smrt neoněmí,

cestami i necestami všemi

jméno jeho nésti po vší zemi

jest mých tužeb nejpřednější cíl.“