APOŠTOL PRAVDY
By Adolf Černý
Hus v Betlémě a na Kozím a všudy,
když viděl vůkol v pýše hýřit lež,
jak měla chrámy za peleš
a v šat se oblékala rudý –
dal jako zvonu svému hlasu znít,
dal jako zvučné polnici mu zníti,
že jedna jest jen z labyrintu nit,
na jejímž konci denní zář se nítí:
Ať zloba hrozí, že tě rozdrtí,
ty pravdu drž a braň až do smrti!
A když se bouře nad ním rozpoutala,
když kletbou hřměla jeho nad čelem
a v mraku zlobou setmělém
blesk k jeho zahubení vzňala –
on stále volal k Čechům jako dřív
a ještě v poutech vzkazoval jim z dáli,
a ještě v smrti ohněm zazářiv
svým skonem volal přes hory a skály:
Ať zloba hrozí, že tě rozdrtí,
ty pravdu drž a braň až do smrti!
A jeho prach když odplavily vody
kams do neznáma v sever po Rýnu
až v mořskou kamsi hlubinu –
duch jeho volal české rody
v šik za pravdu, byť všecko v světě kol
nám v žoldu lži meč nepřátelství neslo,
a za proroka národ apoštol
vstal v plné síle, v štítu jeho heslo:
Ať zloba hrozí, že tě rozdrtí,
ty pravdu drž a braň až do smrti!
A když pak národ, apoštola, jali,
jej spoutali, jenž sedal na trůnu,
mu z trní dali korunu
a na kříži jej rozepiali –
syn jeho, dcera, k mukám, v žaláře
šli pevně, pod meč katův k popravišti,
a když už zřeli smrti do tváře,
volali s Husem v pokolení příští:
Ať zloba hrozí, že tě rozdrtí,
ty pravdu drž a braň až do smrti!
Slyš mocný hlas ten, Čechu pozdní doby,
jímž volá k tobě z dálky věků Hus,
jenž ze staroměstských zní hrůz,
jímž mluví praotců tvých hroby!
Slyš zašlých věků volání a zpěv,
jdi dávných pravdy apoštolů stopou:
vždy nesli bílou její korouhev,
byt zřeli, že jim za ni jámu kopou.
Ať zloba hrozí, že tě rozdrtí,
ty pravdu drž a braň až do smrti!
Slyš, lide český, hlas své minulosti
a buď zas, jako’s býval, Husův lid,
svůj setřes lhostejnosti klid,
lži cetek rozmachem se zhosti,
svůj prapor bílý s rudým kalichem
zas rozviň, ať jej svět zří kol a kolem,
co v srdci nosíš, vyznej se smíchem
a jako kdys buď pravdy apoštolem.
Ať zloba hrozí, že tě rozdrtí,
ty pravdu drž a braň až do smrti!