APOŠTOL.

„Stůj, hochu, stůj! Kam uháníš tak divě?

Tu není cesta, – pouště to i lada!“ –

Aj, zmírnil krok, a hledí k nebi snivě,

a jasně pějí ústa jeho mladá:

„Toť cesta má, – ta vede luhem, polem –

toť cesta srdce, – já jsem apoštolem!“ –

A dál a dál. Jen květinka jej staví,

a vůní svou jej sílí, kojí, blaží;

pak v nadšenosti junák orla slaví,

a za ním v let se nejsměleji snaží.

Na hory stoupá, ohlédá se kolem,

a šeptá zbožně: „Budu apoštolem!“ –

Sestoupí v les; a v ruku maje lýru,

stane u hradu necitného pána:

„Slyš, tyrane, tu svatou píseň míru!

Spoutaná srdce buďtež rozpoutána!

Již otrokům přej místo za svým stolem,

lid právo má, – já jeho apoštolem!“ –

Vyrazí branou pochopové šeří –

a lyra svatá mečem ztroskotána!

„Zbůjníče, stůj! Tys horší líté zvěři,

nač bouří tvoje slova duší pána? –

Tu v kobce lehni na kameni holém!

Sem pouta! Hej, chceš býti apoštolem?“

„Tu země pánů – tys jen otrok na ní,

a bídný červ – ty zvedáš červy z prachu?

Šílený! Slovo neodolá zbrani,

zpěv nezbaví tvou láji podlou strachu.

Aj pohleď jen – a slyš ten posměch dolem, –

těm otrokům chtěls býti apoštolem?“ – –

Ty duše jemná, v city rozpučelá,

ty duše volná, plná hvězd a míru, –

ty hlavo jasná, v boji pravdy smělá –

tvůj sen ti lhal, nestihneš orla v šíru! –

Až uštvané ti srdce pukne bolem –

svět zajásá, – pak budeš apoštolem!...