APOŠTOLOVÉ.

Už mají ho. Ten tvrdý pikhart skrýval

se jako liška po lesích a skalách,

kořínky jedl, s medvědy se dělil

o med včel lesních a nic neměl s sebou,

než kacířskou tu bibli jejich. Nyní

na dvoře rychty zarputile stojí,

zří k zemi sotva naslouchaje slovům,

jež otec Xaver z řádu Ježíšova

v hloub duše jeho zapustiti touží.

A předůtklivě bije otec Xaver

blud duše jeho, hrozí smrtí časnou

i věčným trápením, jež plodem budou

kacířství jeho, vábí také slastmi,

jež v ráji schystány jsou věrným církve

a v posled káže, by se odřek bludů,

zpovědí ihned ulehčil své duši

a pod jedinou tělo páně přijal.

Však hlavou kroutí pikhart zarputilý.

Na zídce studně sedí voják Španěl,

rejtharů leutnant, jezdeckou svou hůlkou

o botu tepe, pozorně se dívá

na kacíře a otce jezovitu

a z posunků a tváří dohaduje

se stavu dohody a domlouvání.

Vojáků hlouček nakupil se kolem

a zajímá je knězova řeč stejně,

jak vzdor a tvrdošíjnost kacířova.

I jme se znovu mluvit do kacíře

horlivý otec. Mluví mile, prosí,

ba, slibuje i jmění toho světa –

leč kacíř tvrdošíjný ještě nechce.

Seskočil s zídky leutnant. Trpělivost

mu došla asi. Ostruhami řinče

přistoupí k otci, vysvětlit si dává

v své rodné řečí, proč se pikhart vzpírá.

Vyslechne, potřás hlavou, bere z pasu

pistoli lesklou, natáh ji a drží

před zrakem kacířovým. Otec Xaver

domlouvá znovu, vyhrožuje, láká.

A pikhart mlčí. Leutnant od rejtharů

cos praví otci. Ten se zdráhá chvíli

a potom křižuje se, bere z tašky

hostie plátek. Na zem hodil leutnant

svůj klobouk s perem, hostii vzal knězi

a na hlaveň ji klade střelné zbraně.

Teď otevř ústa! vykřik jeden rejthar.

Pod jednou přijmeš tělo Páně, cháme!

se směje jiný. Hrůza rozšířila

pikhartu oči. Pootevřel ústa.

A rána třeskla. Jako podťat padl.

A lotras přijal přece pod obojí,

má krev i tělo! zaklel třetí voják.

A otec Xaver zašept vlídně: Amen!