APOSTROFA. (I.)

Ty’s nezrodila si své Medici, jak v kráse tvá sestra jihu,

v skráň cizí Ti ruka vplétala slávy a přepychu skvost,

Tvůj rod neznal grácie myšlenky, jen její osudnou tíhu,

a kráse Tvé jakoby na vzdory v kacířské plemeno vzrost.

Když nejokázalejší nosila’s šat, Tvé děti se hanbou rděly,

nad národa Tvého kdys’ hřbitovem sad věží Tvých zlatem zkvet,

když duše Tvých synů se smrtelnou mrákotou obestřely,

tu magickým bengálem ozářil smuteční krásu Tvou svět.

Co srdcí Tvé krve i jazyka trnulo v úžasu němém

před závojem, kterým jsi halila vzkříšení své i skon...

Co proroků zplakalo nad Tebou – zmučeným Jerusalémem,

když nad střepy prostého kalicha vstal v pýše Tvůj Babylon.