APOSTROFA. (II.)

Pod vybledlou oblohou severu jak pod cudným genia čelem

když nadšená myšlenka plápolá, Tvá kypící spanilost hoří –

Ty vkotvena v srdce pevniny v osamocení svém skvělém,

Ty jediná můžeš oželet majestát nesmírných moří.

Kdo v chrámech Tvých kamenných rozbil svůj stan, Ty’s mučednicí byla jeho,

Tvá stigmata byla i symboly, Tvé oltáře byly Tvé rány,

Ty’s byla i kolébkou Beránka, v krvi své zardoušeného,

Ty’s byla i královstvím Vítězné Sedmibolestné Panny...

Tvé oltáře nejsou už bojištěm, Tvé děti už nejsou lid boží,

jen úsměvem krása Tvá trpící zakrývá jizvy své živé,

a občas jen opojen vlastním snem bláhový poeta složí

hold nesmělé bídy kráse Tvé – květ bledý své mladosti chtivé...