APOSTROFA. (IV.)

By Jaroslav Vrchlický

Jak bych patřil na lilii, jež se náhle otevřela

na svém stonku čistá, bílá, snem jsi byla, utopií,

košilka když – bílý motýl – přes tvé útlé boky sjela,

jak bych patřil na lilii.

Ach ten sladký, sladký profil, linie úst, nosu, čela,

hudbo tichá, v které duše splétají se a se spíjí,

svatá formo, do níž Psyché halí se mi nahá, celá!

Křídel elfů snivá, nyvá píseň kol se rozzvučela

nad tůní, kde Oreada zlato kštic svých v pásmo svíjí,

nad snů tůní, předtuch, v kterých touha nenasytná mřela,

v které doznívá mi duše etherickou fantasií,

jak bych patřil na lilii.