Apostrofa smutku...!

V Bal-Jehudě ty dome prastarý,

jak často zřím tě ve snách mystických...!

Jak na pahorku v lůně zahrad svých,

v těch loubích cedrů, bílých jabloní,

a v houštích hroznů révy modravé

tak tiše dýcháš klidnou velebou –!

Mé duše obrazem jsi v dobách zlých!

Tvé leknutí já cítím v žilách vlát,

sbor hostů neznámých když přicházel,

sbor starců šedých, junných levitů,

v kment oděných a v žhavém purpuru.

Se zlatou polnicí a kinorem

a cymbálem i bubnem vítězným

sbor přišel k tobě z dálných Judských hor...

Hle, stojí zástupy v tvých zahradách

a temné tušení tě provívá – –

Ó slyším pláč tvých dveří dubových

a vzdechy studny, táhlý bekot stád

a řvaní býků, jež kdos zapřahá –

A v sytých vůních květné zahrady

i zápach vzdoru býků cítím vát –

Ta teskná nálada a palčivá!

A zástupy, hle, v tvojich zahradách,

teď plesně vítají ten poklad tvůj,

tvých šerých síní perlu nesmírnou,

tvou archu úmluvy, již leviti

ven vnesli v svěží stíny zahradní.

A za ní syni Uza, Achio

a otec, stařec bílý s pláčem svým

teď přes práh domu kles a vlasy rve

a kolena svých synů mladistvých

v svém teskném bolu prudce objímá.

V pláč jeho, v jásot valných zástupů

krok dumný býků snivě zaznívá,

vůz táhnoucích. Ó dome zármutku!

Tvůj smutek plně cítím v duši své

a slzy tvé já stírám s očí svých...

Vás vidím, býci, s okem vpouleným,

šíj napnutou a pěnu u tlamy,

jak táhnete vůz strání bahnitou.

A kola váznou v jílu žlutavém

a cesta neurčitá před vámi –

háj zelený, jímž jdete – zelený –

jest sluncem živený a ptáčaty

a vůní balsámů a jabloní...

Mé srdce kámen, oko suché již –

tu bolest vypráhlou jak zpívat mám –?

Jste háje zelené, jste plesné zástupy –

ó Poesie jara, bujná, cítím tě

jak mísíš žhavou mízu s bolem duše mé,

jež nepláče – jež puká, puká jen!

Jste háje zelené a archa má

přec mizí v dál a nevrátí se víc

a Uza padne, Pane, rukou Tvou

pod nejbujnější háje olivou – –?

Stesk cesty bahnité a zpěvy zelené

a tupost buvolů a vášeň levitů,

hle, tanec zástupů a plesný jejich zpěv

hle, polnic zvuk a hudba strunných harf –

vše v bouři úchvatné mi duší hřmí...;

a polnic lesk a pasy stříbrné

a zlatá kopí v slunci zaleskla

se nyní naposled – – ó dome můj,

ó starče šedivý, ó písni pohřební:

Vy zůstaly Jste v pustých zahradách – –!

„Ó archo úmluvy, ó Uzo synu můj!“

Jak rád teď v teskných žaluplných snech

tě zřím v Bal-Jehudě, ty dome mystický!