APOSTROFA SVATOVÁCLAVSKÁ.

Ty, Kníže svatý, víš?!

let tomu deset již,

co v jménu tvém tu přisahali;

let deset tomu než,

však slova nejsou věčné skály,

drobí se, zdrobila se lež.

Ty, Kníže svatý, věz,

let tomu deset dnes,

to bylo lidu flirtování

se svatou Svobodou;

dnes před jinou se modlou sklání,

dnes jinam tíhne touhou svou.

Ty, Kníže svatý náš,

ten lid svůj sotva znáš;

ten žár byl malovaný plamen

a na ohništi zhas’,

modlitba pozdvižených ramen

byl dutý, farisejský hlas.

Neb, Kníže svatý, hleď,

let sotva deset teď,

z toho, co v plnosti jsme vzali

za stohy obětí,

za deset těch my promrhali

víc za celé než století.

Ty, Kníže svatý, ej,

ať pravdou není, dej,

že vlečeni pouta otrokova,

svou vůlí prodáni;

my, v boji vítězové, znova

že doma jsme jen půlpáni!

Ty, Kníže svatý, chceš

tu strmět hradby věž?!

tož k prosbám nakloň svého ucha

a svému národu

dřív vypros svobodného ducha,

ó Kníže! a pak Svobodu.