Apostrofa.

Já viděl jednou okeán.

Byl velký,

jak lidská myšlénka o nekonečnu.

Bůh vybájil jím sen můj nejkrásnější.

On přímo stál, mně vstříc, jak ku zápasu

by bojovník zval soka bojovníka.

V něm každá vlna vřela, byla tepnou

tak plnou odvahy, a bouřnou, mocnou.

Kde byly jeho kořeny, kde základ?

Hlas jeho hrozný veškeré tkal tony.

Tu hrozil obrem, sténal jako žebrák,

tam hřímal jako prorok fanatický,

tu plakal jako dítě, bouřil, klnul

a řval jak šelma, smál se smíchem bláznů,

a sípěl, vyl, jak zoufalec se zmítal.

A léta bez počtu a vrásek tlela

mu na čele. Hned hrozná křivil ústa,

hned sladce kýval na mne. Usmíval se

pod maskou tragika. Jak prsy velké

on těžce dýchal, úpěl, omdlévaje

pod noci tíhou. V ňádrech jeho rostla

kás tajná pochybnost a mocný příliv

a odliv jeho jí se věčně zmítal.

Jak poutník bez klidu a bez oddechu

ku břehům pádil, pak se nazpět vracel,

až k nebi trýskal pěny pln a bouřil

se divě, než se v propast opět sřítil.

Jak lvice, vášní vzteklou vysílená

pak tiše ležel, čekaje, až půjde

kol něho věčnost, pak se zvednul s lože

a hledal u ní na své sny a dumy

a pochyby a touhy odpovědi.

Od polu k polu rozložen tak ležel,

a hlídal všecky světa toho strany.

Dal severu své duše děsné chladno

a prázdnotu a smutek, ale v jihu

vřel výhní pekel. Na západ se mračil,

a na východ se usmíval. Byl hrozný

a nedoměrný, bez čísla a konců,

a jako malé, smějící se dítě.

Byl pýchy pln a přece bez hrdosti,

a v lůně tajil lodě tisíceré,

a zboží světů, perly, lebky staré,

a dávno shnilé trupy v živé měnil

a nové tvory. Ve své kráse hrozné

a divé lahodě byl Boha ideálem.

Pak pohleděl jsem v nitro své. Jak v moři

v něm spaly mdloba, bouře, trosky, život.

Tam zoufalost se kryla v tůni černé,

a veliká a čistá, jasná duma. Zniku,

a trvání a zmaru tam byl základ.

Tam Minos – svědomí – již napřed vážil

čin každý, dřív než k poznání jsem přišel,

zda čin ten zlým či dobrým ještě bude.

Tam všecko vraždilo a hojilo se

a plodilo a mřelo. Zimy příval

se střídal s létem úmorným a žhavým,

a májem libým jako v starém ráji.

Tam večernice plála, měsíc hlídal

směs různých dojmů, jako bašty vojín,

a lítost, hněv a povržení ve vzdor

se srazily a pevnou byly skalou.

A čas tam beze stop a bez ohlasu

se plížil stínem. Vášně neobsáhlé

a nezkrotné se s klidem v zápas hnaly.

A bylo mně, jak moře kus by urván

byl a mně vložen za srdce, a jako

bych okeánem s nocí splozen býval.