APOSTROFA.

Ne, soucit nechci za boly svých muk,

jen zařvát chci je v roklích života,

by bez konce v nich lkala ozvěna,

až zanikne můj hlas a chřtán můj strouchniví,

a dutou lebku mou a žebra zlámaná

až hrobař vykope, a náhle trhne jím – – –

„Kdo vzkřikl to?“ A bude smutno mu,

hrob nedokope, sedne v zoufalství

a bude přemýšlet, čí hlas to byl,

báj v konec smyslí – – – Byl to řecký Pan. –

Ne, soucit nechci za boly svých muk,

jen krve své zde trochu vychrlit,

bych moh’ zde zůstat na svém rodném světě,

neb tady jsem a jinde nebudu a nechci být,

a věčnost děsí mne, že neupil jsem jí. –

Chci v slovu být a bohem bolestí

a budu jím ve drahém děcku svém

a v písni, jež zde zbude z mojich rtů! –

A zemře dítě moje bez dětí

a shasne hlas můj a já zmizím v nic! – – –