APOSTROFA

Ó jaro! Co jsem v městě žil život ztupělý,

již připadáš mi věru jak dávno přešlý sen,

šat, parfumy a šperky a přepych umělý

teď za náhradu vidím a zástup bledých žen.

Vždy vzrušilo’s mne. K smíchu! A teď mi dostačí,

své večery když přijdeš v park ztichlý rozlívat,

nádražní vrabci v křiku kdy v stromech skotačí,

a pupence když vidím v modravém lesku plát!

To šosákův je jaro. Tvá kouzla vypráhla

v dotknutí chladných prahů a úsměv tvůj je stár.

Rozruchy velké hasnou mi s roky znenáhla,

starostmi zdrobnělými co chvátám ve tmu mar.