Apostrofa.

Ty srdce mého lidu, loutno zlatá!

čí prsty, žel to, v strunách tobě hrají?

Jen vzlyk a ston, skřek plachý vydávají,

jak můž’ jen bolest, zoufání a ztráta!

Ty srdce mého lidu, váso svatá!

Žel, vůně ducha, jež se v tobě tají,

že chátře v posměch marně vyvětrají,

co plivají tam ústa její klatá.

Ty srdce mého lidu, rajský ptáku!

jenž nosil prorokům chléb ve zobáku,

chléb síly, jarosti a poesie;

kdo otrávil ti pastvy tvé a zdroje,

že’s oněměl, že pouze křídlo tvoje,

zkad stéká krev tvá, žalně v nebe bije?