Apotheosa.

Vám, jejíž fantóm plál

v mou féerii,

jsem posvětil svůj žal

a poesii.

V ní tiché smutky své

má láska kvílí,

a srdce nemocné

za vámi šílí.

V zamlklých symbolech

plá vaše krása,

v můj verš rtů vašich dech

své kouzlo střásá.

Vnad vašich zářný nach

se v sny mé mísí,

na všech mých vidinách

lpí vaše rysy.

Vám ženy nervosní

a vášní schvěné,

ty v nudách morosní

a otrávené,

sfing řady mlčící,

ty žárem svůdné,

ty věčně kající

v své duši cudné,

ne ty, jež zlíbal hřích,

bouř kterým stačí,

ty, v prvních bolech svých

jež tiše pláčí,

Venuše, Junony,

Diany vzňaté

a Matky, Madonny,

světice zlaté,

jichž davy zří svým snem

se básník bráti

a řítit neznámem

se do závrati,

vám daly krásu, ctnost,

žár, vášeň, něhu

a duše hlubokost,

jež z liljí sněhu

jak stkána v čárné chví

se harmonii,

v svých tichých touhách sní.

se smutky spíjí

a sálá v záchvěvech,

z nichž láska stená,

až v nekonečných snech

se ztrácí zmdlená.

Vás ve svém nadšení

má hymna vzývá:

ta v žalech pramení

a v slasti splývá.

Vše světu štěstí své

i muku výská

a v touze nesměrné

výš stále tryská.

Svět spjatý u nohou

jí v nudách leží,

co zjev váš krásu svou

v ni věčnou sněží.

Jste čistá, vznešená,

svou láskou svatá,

ve vzpjatá ramena

má duše chvátá

v hvězd, sluncí, času pád,

jež v prázdno letí,

v svých bolech umírat

vám ve objetí.

Ó snění věčnosti!

Ó nudo skutků!

Ó věčná ženskosti!

Ó kouzlo smutků!