APOTHEOSA KLASŮ

Zde kroky zastavím a zraků zbožností a vzpláním

nad krajem, jemuž požehnals, svou duši rozestru:

a v modlitbě své uslyším, jak země zpívá zraním

ve světů mystickém, tvou slávou hřmícím orchestru.

O klasy pracující dnem! O bratří nesčíslní

ke kořenům svým schýlení a zbledlí v únavě,

a času žhavým tajemstvím, jež nad vámi se vlní

chléb síly z věků do věků nesoucí laskavě,

o vlídní! Bratrsky jste dovolili, aby v skrýši

řad vašich stísněných o létu nadpozemských krás

květ horečný snil v samotách a v zracích oheň výší,

tmu země v kořenech, svou písní doprovázel vás.

Mír letních jiter nedělních z vln vašich dýchat cítím,

let země, zvonů zachvění ve vesmír odváté,

a vůni ze rtů pějících, jimž jednou k vyšším žitím

zrn sladkost sílící a proměněnou podáte.

A půlnoc, němá extasí, když bloudí nad zeměmi,

lích vašich jiskření se do blankytů navrací,

klas každý hoří hvězdami a hvězdy nadějemi

a stébla paprsků jak stříbro zvoní vibrací,

a všemi výšemi jak záliv moře z nedohledna

se vlní jedna žeň! Snů skvoucí loďstva etherná

se na ní v dálce ztrácejí a v zlatém písku ze dna,

pod vesly zvířeném, zář slunce hoří nádherná!

O Dechu obtížený životem, jenž z líchy do lích

pel jeho snášíš jiskřící nad hlubin závratí,

k svým chudým bolestem, květ unavený na tvých polích,

před přísnou nesmírností tvou se bojím přiznati.

Sil závoj z blesků zkřížených jsi zraku mdlému nestáh’,

od světa k světu napjatý tvůj vesmír otkává,

a přece v slávě smrtí všech na nejskrytějších cestách

při každém dechu života tě duše potkává

a šeptá zmatená: V tvé moci jsem, svým větrem pohni,

žeň celá, v setbu změněná, ti padne do dlaně,

a jako v půdě zázračné, v tvé síly žhoucím ohni,

jak viděl jsi ji věčností, ti vzklíčí oddaně.