ARABIE.

Zřím planoucí vlajky, dech černých komínů,

a život můj vlastní mi před zrakem míjí

jak film ohromných snů.

Od břehu k břehu, po zpěněném moři,

jež spoutává, bičuje, míjí a boří,

žárem a tmou

srdce mé, opilé Evropou,

míjelo jako mořský pták.

Na vrcholky hor můj usedal zrak,

a větry zmámená

má svalnatá ramena

silně a hrubě objímala svět.

Má noc byla pohybem, pohyb byl den;

nikdy jsem nestanul nasycen,

a ženy a země, jež míval jsem rád,

smíchem mi kynuly na návrat.

Jako pták s výše, s šíře svých moří

viděl jsem lidi, jak staví a boří

své maličké životy na zemi.

Srdce mé opily železné ryky

neklidné, spocené Ameriky,

však jednou – och, jednou spatřil jsem

na loktech léta zmámenou zem,

jež ležela nahá pod smavým nebem

a voněla všechna láskou a chlebem.

Viděl jsem slunce, jak po březích chodí,

bůh mladý, jenž objat se s ženami vodí,

a kdosi mi řekl: hle, Arabie!

Tam se as krásně a horoucně žije,

krásně a prostě zmírá!

Tam na větvi života člověk se kývá,

je tvrdý, pak sladký, pak utržen bývá

laskavou dlaní; i smrt je tam šťastná –

A náhle jsem zatoužil rozbíti stan,

a žíti tam

se ženou, se sluncem sám...