ARARA.

Dvě leta jemu pouze

chyběla do stovky,

a vždy se houpal dlouze

na rohu pohovky.

Nedbale hlavou hodil,

sek’ zobcem sem a tam,

do všeho kloval, chodil

po domě, kam chtěl sám.

Jen staré paní domu

– byl její miláček –

však více pranikomu

svůj drsný dopřál skřek.

Ať vítal ji, ať s bohem

jí na odchodu dal,

ať v hlasném křiku mnohém

jí cukr z ruky bral.

Tu odešla ta milá,

ji všady hledal zrak,

neb duší domu byla,

snad nejvíc truchlil pták.

Víc neslít’ s bidla svého

a nespal, nepil nic,

a z hrdla chraplavého

skřek nevydal již víc.

Tak minul týden touhy,

tu jednou ve půlnoc

skřek drsný zazněl dlouhý,

skřek nářku o pomoc.

Tak dojemný a žalný

se dál a dále nes’,

zněl přes chodby v dvůr dálný,

v sluch divoce všem kles’.

Kdo vstali, ptáka zřeli,

jen dvakrát tělem škub’,

a druzí ráno měli

již v ruce ztuhlý trup.

Prý srdce puklo jemu,

tak přemohl jej cit;

kdo zvyk’ se smáti všemu,

můž’ k smíchu mu to být!

Však domácí to věří

a často jejich snem

(dnes vycpán mezi keři

pták stojí pod oknem)

skřek letí tak jim známý,

tak mrazný, zoufalý

a letí komnatami,

zní chodbou do dáli.

I myslit na tu musí,

již tak rád míval pták,

a těžce povzdech dusí

a utírají zrak.

A na tu – leta nyní! –

jež z Brasilie k nám

jej přivezla, již stíní

hrob neuzřený tam;

však za níž stesky naše

přes moře v palný jih

se nésti budou plaše

až do dnů posledních!