ARCHA NOEMOVA.

Pýcha králů vyrostla nad štít Himaláje,

umínila si, že vzroste do nebes,

všecek lid že zotročí a všecky kraje –

zvolala, a rozlétl se války běs.

Od pluhu bral muže, od knih, od kladiva,

ozbrojil si miliony otroků,

výš a výš se piala jeho touha divá,

by i Bůh mu sloužil v nebes vysoku.

Odvrátil Bůh tvář svou od šílené země.

V mracích pohasla zář slunce spanilá,

blesky vzhořely, hrom rozduněl se temně,

rána za ranou svět celý zděsila.

Moře z břehů odevěkých vystoupilo,

dál a dále řvaly jeho příboje,

zhlcovaly země, vše, co na nich žilo,

štvaný člověk neměl nikde pokoje.

Jenom národ Noe, za pravdu jenž boží

povstal kdys a za ní věky krvácel,

pouta na rukou a kolem skráně hloží,

nezachvěl se, víry v pravdu neztrácel.

Po sto let již budoval si archu pevnou,

nebál se, že potopa ji pohltí,

mlčky vstoupil v ni, ač s tváří neúsměvnou,

v loď svou, jíž chce věren zůstat do smrti.

Vlny kolem pěnily se, bouří řvaly,

nejvyšší již pohoří v nich zmizela –

jenom archu vznesly, jenom koráb malý,

co vše pohltila hloubka setmělá.

Klid byl v srdci lodi, Noe tiše čekal,

Bůh až shlédne zase na zem proradnou –

vlny vzdýmaly se, on se nepolekal,

trpělivě ždál, až vody opadnou.

Všecko zhltly vlny, císaře i krále –

on měl ve své arše z vůle boží hrad.

Teď se zastavila v plavbě nenadále –

na svůj vrchol vlídně vzal ji Ararat!