Arènes de Lutèce.

Těch starých věků dny jsou na vždy pohřbeny!

Jen šedý vědec svrasklou rukou křísí

to žití uhaslé a sbírá kameny,

zrak horečný svůj vbodá na nápisy

a ze stop vetchých nový život tvoří,

krev chudou fantasie své v něj mísí –

a Čas jde dál a boří, boří, boří...

Kdys v Paříži jsem bloudil v ulic spleti,

jež chvěly se jen rachotem a třeskem...

Pak v divý kout jsem zapad; bledé děti

tam hrály míč... Klid vál tam ticha steskem

a řady lavic vytesaných v kamenu

se táhly půlkruhem jak šedé hroby,

bez diváků tak chmurně zřely v arenu,

jež z Lutecie zbyla v naše doby.

Kde gladiator dnes? Kde naumachie?

Jest pusta arena, zjev zmizel Caesarů,

řev zvěře umlk zde, stich pokřik barbarů...

Dnes jiné zábavy má Lutecie:

dostihy za dne, večer luzné balety,

hry jongleurův a akrobatů přemety,

před hvězdou šantánu dnes Paříž kleká,

na scénách divadel se žena svléká...

Já v dumách zřel, jak Paříž dnešní mizí v dáli...

Tam dole v areně si děti s míčem hrály.