Arete.

Arete, krásná Aristippa dceř

a hrdá jako Juno,

si vyšla večer v háje tmavou šeř,

kdy vycházíš ty, luno!

A před tvou tváří, která symbolem

je smavé Afrodity,

jí splýval s rtů hrdosti plápolem

ten smělý hovor hbitý:

Slyš, holoubků jež párem tažena

svět držíš pod svou nohou,

já nechci býti láskou blažena

jak všecko pod oblohou!

Nechť každý lká pod sladkým tvojím jhem,

mře, zmítá se a svíjí,

dceř otce filosofa hrdá jsem,

tvou zhrdám poesií.

Tvou zhrdám něhou, tvými plameny,

myšlence zasvěcena

já nechci nikdy muže rameny

být k loži přivlečena!

Já velké zasvěcuju Palladě

svůj celý život čistý! –

V tom divný ševel zvučel po sadě

jak chechtot mezi listy.

A rázem blízký rozdělil se keř,

v něm svítilo dvé očí,

než ohlédne se Aristippa dceř,

faun starý z něho skočí;

je hrozný, plný prachu, na bradě

má ještě zbytky pěny:

Já slyšel, cos tu lkala k Palladě,

ó křehké slovo ženy!

I prchá Arete a za ní on,

juž přižehnul ji k hrudi,

dech jeho cítila a lásky zvon

ji náhle ze sna budí.

Kde faun jest? – Zmizel. Ale jeho dech

otrávil její duši;

teď vášně palný a neznámý žeh

jí mozek v hlavě suší.

Teď cítí jen, že musí milovat

a muže za objetí

že dá i život! Sama v divý chvat

za faunem v houští letí.

A na měsíce ploše zářivé

hle velká, obrovitá

plá Afrodita! V tváři hněvivé

jí zlobný úsměv kmitá.

Ví, kořist vyrvala juž Palladě,

svůj prohlíží lup jistý,

a divný ševel zvučí po sadě

jak chechtot mezi listy.