Argonauti.

V mládí a veselí

šťastně si vyjeli,

jim z lodě průčelí

Orfeus pěl;

přes moře hladinu

při tanci delfinů

až v nebes výšinu

zpěv jejich zněl!

Moře jak bez hrází!

když měsíc vychází,

z číše noc rozhází

perly hvězd tmou;

vzduch dýchal lahodou,

nadějí, pohodou,

nadšením, svobodou

ňadra se dmou!

V mládí a veselí

my také vyjeli,

bázně jsme neměli,

přátelů tlum;

v minulost ještě zřím,

soudruhům veselým

jak zlatá včela rým

v kalich pad’ snům.

Po letech kolik z nás

zůstane věrných as,

k té zemi čarných krás

čí dojde člun?

Červánků hasne pruh,

po druhu mizí druh,

slabě skrz bouře ruch

zní hlahol strun!

Jeden z nás do mraku,

duch plný zázraků,

vylít’ jak z oblaku

skřivana let;

lem křídel zlacený

bleskem byl schvácený –

žel! padl ztracený

jak skřivan zpět.

Jiný v svém šveholu,

v naději bez bolu,

smích v písně hlaholu,

plameny – zrak –

u kterých pouští teď

buší, hnán v ledů změť,

o věčna tmavou zeď

mdlý jeho vrak?

Jiného srdce tluk

všedního žití hluk

přehlušil v nesouzvuk,

umlk’ a ztich’;

v podvečer v jeseni

při větru kvílení

na krbu v plameni

zřím duše jich!

Řidne a zhasíná

zpěvná ta družina,

nadšení usíná

a bledne líc;

ti, jejichž zvoní zpěv

skrz moře bouř a řev,

vlastní pláč, vlastní hněv

neslyší víc!

Ve srdcích ztuhnul žár,

žluč padla ve pohár,

všem byl, ach! zpěvu dar

danajský hod;

lítost jen zbyla jim

a zlatá včela, rým,

na místo medu zlým

ostnem je bod’.

Ve bouře objetí

nechci lkát, úpěti,

seč jsem chci držeti

kormidlo výš;

snad přece soumrakem

ukrytou oblakem

vykoupen zázrakem

uzřím tu říš!

Když mi dal nadšení

v mrazu a plameni,

ve vášní soptění

neznámý bůh,

dá mi též sílu snad

bouři té vzdorovat,

skonejšit v smír a lad

vír sporných tuch.

Vítězem nechci být,

z dálky chci pouze zřít

v červáncích jitra skryt

země té lem;

poslední síly vzmach

napnout a zlíbat blah

šťastné té země práh

mroucím juž rtem!