Ariosto.

Ó mistře Ludvíku, má duše plesá,

když mohu nad tvou knihou šťasten sníti,

tys pouze znal a věděl, co je žití,

že rozkoš jeho větší nad nebesa.

Z tvých veršů vane chlad a vůně lesa,

tam se skal kaskad brillanty se řítí,

tmou letní noci nahá těla svítí

žen, kterým s boků poslední šat klesá.

Tam plný rosy květu každý kalich,

tam slunce svit na hroznech namodralých

na brokátu se chví a na purpuru.

Jak skřivan letí smích tvůj do azuru

a perlami dští na tvých veršů růže,

jen Rubens tobě „bratře“ říci může!