ARKONA

Zelená vlna těžce se láme

v šedavý obzor splynulá,

to se dnes za sny starými dáme

k pohádkám smutným z minula.

A nechť si moře ryčivě blýská

chocholem pěny k chocholu,

pohádku smutnou uvidím zblízka

v mytických světel plápolu.

Pod staré lípy vejdu, jež bílé

hvězdičky květu rozsvítí,

a duše má té intimní chvíle

tragiku slavnou pocítí.

Se břehů oněch, kamž moře v rovy

pohřbilo slávu střemhlavě,

uvidím věže Jaromarovy

jak Kollar ve vod záplavě.

A velký bůh, jenž skonal tak bídně,

povznese roh svůj ze brodu

a bude věštit Slovanstvu vlídně

vítěznou, slavnou úrodu. – –

Však hle, již v sever výspa se tmaví

cimbuří tvarem dokona,

a mladý plavčík kyna k ní praví:

Arkona tamhle, Arkona!

Zdravá buď, země, myticky skvělá

i velká ve svém zániku!

Nadšení křídla dalo mi zcela

sentimentálních básníků.

Se sivým rackem o závod k cíli,

kde zatím z vody před námi

vyhoup se fantom křídově bílý

strmými příkře stěnami.

Ztichlého moře zelená láva

kolkolem leží bez hnutí,

nahoře, dole stará spí sláva,

na skále, v moři v ztrnutí.

Křídovou cestou klikatě vzhůru.

Pláň holá, bez lip poety

přede mnou stře se v mlhovou chmuru,

a kraj dlí tichem zakletý.

Vysokou travou ke kolu spiaty

dvě krávy stébla žvýkají,

vlaštovky břežní stálými chvaty

přes drny křivky smýkají.

Drát drnčí s ráhen ve službě říše,

na valu směle do šira,

hle, černý orel s praporu v pýše

nad Baltem peruť prostírá.

A pod ním stojí bez hnutí, němě

na stráži voják. K oblaku

s ubohé, mrtvé, smutné té země

blyští hrot jeho šišáku.

Na čtyři strany do každé dáli

obzor se volný otvírá,

stráž Baltu zírá, ať vichry pálí

a výspu vlna ožírá.

Ať stará rakev rozpadává se

a bílé kosti blikají,

to není stráž, jež ze strachu vzdá se

a hodí puškou potají.

Jak zírá, půjde na čtyři strany,

až rána v poplach zavolá,

přes hrobní kámen slovanské Rany,

přes moře kolem dokola.

Kde že jsou ruce, které ji zdrží,

zabijí muže vojáka

a vztyčí posléz nad světa strží

korouhev lidství v oblaka?– –

Smutek a já jsme sami tu stáli

na skále krví hořící,

a černý orel nad mořskou dálí

vznášel se v letní vichřici.