ARKTIS

Noc modrá je a jiskřivá a v hlubokosti její

se bledé proudy mlhovin, jak vzešly, rozcházejí.

Hvězd ledovité květiny na černém luhu pučí

o záhadnost svou bohatší, o živou vůni chudší

než ty, jež pro nás rozvily na hrubé zemské líše,

z nich krystalují skupenstva tak bezryvně a tiše,

tu jsouce lyře podobna, zde prstenům či meči,

jenž moh’ by stát se účastným jen v archandělské seči.

Tu podobna jsou labutím či libelám. Jak včely

by v sklenných úlech věčnosti to slabě zahučely.

A dálky jako zrcadla Dech kosmický by zadech

a křehly bouře světelné ve ztuhlých vodopádech.

Vír vzdouval moře stříbrná i zlaté tavil kovy,

až zrak poranil bolestí, již ústa nevysloví.