ARMÁDA.

Ze dna moří na východě Dálném,

z hlíny před nedávném nasypané

na Kvantunu, v Korei a Mandžurii

šikují se nesčíslné pluky

trupů hnijících a polostlelých,

živočichy moře ohlodaných,

zkrvavených před tím, roztrhaných

stroji, které lidé vymyslili –

pochodem jdou tichým, strašidelným

pláněmi a vrchy sibiřskými,

k Evropě se blíží, středem světa

která mní se býti, vzdělanosti

výslednicí za tisíciletí,

lidstva nynějšího srdcem, hlavou.

K dědičce té Indů, Babylona, Parsů,

Feničanů, Židů, Egypťanů

táhnou v chmurném zamyšlení smrti

od východu padlých statisíce,

povražděných v boji nevolníků,

vzatých rodinám svým, práci, lidstvu,

aby nasytil se jícen války,

hlad by nasytil se lačných moci.

Příšerný to pochod, plný hrůzy...

Bubny, potažené lidskou koží,

hnáty lidskými jsou rozvířeny.

Rachot nedoléhá k uchu živých –

ale zvukem beze hlasu budí

ze sna věků, z celé minulosti

všecky nebožáky povražděné,

v bitvách padlé, v žití utýrané,

všecky, na něž smrt kdy volal člověk,

který z nápoje se napil moci...

Kam jen prostírá se lidí země,

všude oběti z ní povstávají

zahynulé před lety a staletími,

ba i vody vše jsou rozvířeny

oživenou křivdou, která na dně

v zapomnění snila léta, věky...

Hrozná armáda ta povražděných

tlapou krvelačné šelmy války,

padlých v hřmění děl a v salvách pušek,

bodákem neb kopím, šavlí, mečem,

nebo šípem z luku vymrštěným,

nebo mlatem primitivní doby –

hrozná trupů armáda a stínů

ze všech časů, ze všech pokolení,

od nešťastných synů bílých rodů

do černochů jimi ubíjených,

od postatí přísných, rudých tváří,

kdysi pánů světa Kolumbova,

od Maorů, zvolna zmírajících,

do nejasných stínů pradob lidstva,

stínů z národů již neznámých nám –

armáda ta nemající konce,

pokud sahá paměť lidských rodů,

ze všech končin země, dob a časů

v tichu zlověstícím k Evropě se hrne,

k hradu, na němž za bodáků lesem

sídlí v zlatě mocní toho světa,

za děl jícny černě zejícími,

za šibenic kruhem připravených,

za hradbami temných ze žalářů...

Příšerně se blíží, neodvratně,

žádná střela nemůž zadržeti

na pochodu její valné pluky – –

za ní moře hučí přehluboké,

široširé, dálné, nepřehledné,

moře krve marně prolévané – –

nad ním vichr letí stenající,

vichr vzdechů, jež kdy vycházely

z lidských prsou v mukách marné smrti...

Slyšte neslyšitelný ten pochod,

vizte neviditelné ty pluky,

kdož jste vládu světa uchvátili,

kdož jste vraždili a vyssávali,

kdož jste žili jiných krví, duchem

od dob, zniklých v mraku minulosti,

do večera pozdní doby naší!...

Nezachrání zdi vás, příkopové,

nezachrání stroje smrtonosné –

na stěny již vašich skvělých síní

nová doba píše: Mene, tekel...

Armáda se blíží nejhroznější:

smrt, již ve svou službu zapřáhli jste,

proti vám ty pluky shromáždila...

Padnou jimi hradby vaší moci

za večera naší pozdní doby –

probudí se nové doby ráno,

v níž nebude žezla ani meče,

v níž nebude pánů ani sluhů,

v níž jen budou lidé lidských duší

naší chmurné doby vzpomínati,

jako na sen těžký vzpomínáme...