Arnold Boecklin. (I. (Kentaur a vesnický kovář.))

Z hor srázných tesů, zkad mne vyštval děs,

já, kmotře, zapad’ ve tvou tichou ves,

jen z nouze jdu, mne bolest nutí stát,

ohledej, prosím, vlídně ten můj hnát.

Řež divou asi prodělal jsi dnes

a poranil tě trochu skalný tes,

jen svěř se mi, já nejsem žádný kat,

zřím jasně – podkovu ti musím dát.

Tak polobůh se sklání k smrtelníku

a škemrá, shledává zde slova díků,

zřím jasně, jde to dolů s námi, bozi!

Je dobře, kmotře. Člověk všemu zvykne

a „zaplať pán Bůh!“ zhojený když křikne,

ať přijdou po kentauřích – kozonozi!