ARNOLD Z BRESCIE.

Synoda vynesla svůj krutý soud,

že mlčet věčně, něm má být ten bloud,

jenž v otčinu svou navrátil se mnichem

a jehož výmluvnost je Římu hříchem

a papež Innocenc, jenž v Římě seděl,

jej ze vší Italie vypověděl;

ať v cizině se smrti dožije

žák Abelardův, Arnold z Brescie!

Tož Arnold dříve než by času ztratil

se k mistru svému do Francie vrátil,

leč přes zátopy hany k lidstva hodu

zas sentskou navrátil se na synodu.

Však sentský opat zákeřnými slovy

Sedmému napsal králi Ludvíkovi:

„Ó pane! Věz, že lotra trpíš v říši,

a zhyneš, tvá-li vůle nepospíší

a nevyhladíš po své říši všudy,

co Arnold volně káže: samé bludy.“

A stalo se, prch’ Arnold do Curychu,

by léčil králů nenasytnou pýchu,

a všecko kněžstvo z jeho slov se chvělo,

leč v ochraně byl Quida de Castello;

až do Kostnice prch’, kde volně učil,

ač král i papež týral jej a mučil.

Když papežem se přítel Quido stal,

k návratu Arnoldovi právo dal,

jenž otevřeně hájil práva lidu,

leč novou vrhl na sebe zas bídu.

I vedl k právu lid a srdnatosti,

by nebál podlé papežské se zlosti

a šlechty zchátralé a její kliky

a soustředil se v státu republiky!

Však Roger král a papež Eugen Třetí

a vasalové jich jsou rozezletí,

že města ztratili a svoje práva

a Arnold podněcovat neustává.

Bylť papež z Říma vyhnán se vším dvorem

a protloukal jen žebrotou se skorem,

sem tamo potloukal se po tři léta,

a volnost zrála, v Římě, v městě světa.

V tom Bedřich německý byl zvolen králem

a slíbil papeži, že v čase malém

jej na trůn dosadí a národ zkrotí

a zničí vše, co k odporu se srotí,

jen aby papež také v onom sporu

se po bok jemu stavil v hněvném vzdoru,

by pomoh’ vyplenit, co Arnold nasil

a v svém se Lateráně zatarasil.

Arnold byl střežen však a odveden,

lid o jeho dbal obezřelou stráž,

a v bezpečí hned z rána vyveden:

„Jdi mezi lid zas, strážce náš,

buď otcem nám, my věrný lid jsme tvůj,

jdi do kraje a chabé posilňuj,

by sílil se; snad brzy přijdou řeže,

v nichž dobudem svou volnost od papeže.“

Leč Němec Rudovous, jej znova stih’,

i jal a pevně v klepetech svých měl.

„Buď dvojí stráž při jeho veřejích,

sic prchne zas a pak snad pomoc není!“

A stalo se, leč vážně v divém ržání

lid žádal Arnoldovo za vydání,

leč papež nesvolil: „Jej nevydám,

spíš věčnou kletbou církve hrozím vám,

jej budete-li poslouchati směle

a ne zas mne: náměstka spasitele!“

Leč Římané hned odvětili k tomu:

Ne, nikdy, raděj v ssutinách svých domů

chcem zahynout, to Hadriane věz,

a posel tvůj, tvůj odvážlivý kněz,

jenž přines’ nám tvůj hrdý, smělý vzkaz,

byl probodnut a probodnem vždy zas,

kdo k nám se odhodlají statnou řečí;

jeť Arnold světec, který zlobu léčí,

je otec náš, je dobrodinec lidu,

nech si svůj vzkaz a nás nech v božím klidu.

A plakal Hadrian: Ó lidé zpupní.

A císař radil papeži: „Jen dupni

na tu svou rozkvašenou římskou luzu

a pusť v ni interdiktem strach a hrůzu!“

A stalo se; lid prosil, spor se vleče,

až senát v posled pokořil se kleče

i odprosil, by skončila se bída,

a slíbil hned, že Arnolda mu vydá.

Leč Arnold prch’, než papež by jej soudil,

až kardinál jej chyt’, an v zemi bloudil,

však nežli ve vlastní se krvi brodil,

campagnský ctitel věštce vysvobodil.

Vtom do Říma vtrh’ Bedřich rozhorlen,

a papež slíbil, jak král Bedřich ždá

jej korunovat první vhodný den,

když živého mu Arnolda v moc dá,

a obuv zlíbá mu při lidu shoně

a povede mu v jízdě jeho koně!

Král svolil hned a Arnolda pln chvatu

hned papežovi poslal po legátu,

bylť Němec, vše chtěl svému ku prospěchu

hned vykonat a v hruď se tlouk’ pln vzdechů,

jak štolba šel papežskou za brunou

a domů přišel s carskou korunou.

Pak hned byl Arnold do žaláře dán,

a aby nemoh’ prchnout, ukován,

a žalář silnou opatřen je stráží,

z té vyvést jej se nikdo neodváží.

„Teď, buřiči, už bude s tebou dost,

nic nezmůže tvá lidu hotovost,

chtěl’s bez zákonů našich hrdě žít,

chtěl’s naše statky, naše práva mít,

a kam jsi koli sunul svoji nohu,

tam bouřil’s národ proti nám a bohu,

chtěl’s na všecko, nač žádostivě hleděl,

by měl; by v našich domech pyšně seděl,

by našich polí užíval a statků

a jeho vzpouře chtěl’s a země zmatku;

tys chtěl proň maso, nám chtěl’s dáti kost,

teď ztrestáme tě církve na žádost,

že proti pánům svým jsi bouřil lid,

leč zkrotneš za týden – a bude klid!“

Byl denně mučen, denně vyslýchán

a vysmíván a tupen byl a štván,

byl bit a spoután, odřena... mu pleš,

jen drž! Či s posvěcením v peklo chceš

a ďáblům kázat, tvůj co smyslil pych,

i chlubit se jim, žes byl kněz a mnich,

by druž ďábelská v úctě se tě lekla

a nesmýkla tě do sedmého pekla,

kde na škvarek se záhy upečeš!

Proč vrátil ses a z kýho práva moci

bys klid a mír nám vzdorně vyhubil?

Lid bouříš proti svatému nám otci,

ej ďábel tobě mistrem v šalbě byl!

Jen mysli jitříš, bouříš; panské rody

i senát, lid; kam má tvá zpupnost vést? –

„Má k bohu vést, jenž žádá družné shody

a bleskem stíhne vašich duší lest!“

A svatá mše a kněžské posvěcení?

To u boha, všech otce – pranic není,

to výmysl je všecko satanáše

co rouškou podvodu, jejž církev páše!

Jen spílej dál a řády naše haň,

jen upírej nám lásku, úctu, daň,

kaž, by lid velel nám, ač dřív jen prosil,

a potom kliď, co hříchem svým jsi osil,

ty bohopustý, nectný pleticháři!

A ty, že stál jsi ondy při oltáři?

Tos leda ďáblům vzdával vděčné díky,

že kněze rdousili, tvé protivníky.

Jenž plazil ses mu u kopytných nohou...

Leč prosby tvé už pranic nevzpomohou,

a jisto jest, že záhy přijdeš k nim,

bys vdýchal v šílenství jich čmoud a dým;

jdouť čerti pro tebe, už mít tě chtějí,

bys změkl při škvaření na oleji,

aj, těšíš se už asi, vrahu, nuže,

kde senát tvůj a zda as peklo zmůže?

Kde senát ten, jenž kryl tvůj blud a lež?

Aj, zalezli ti roztoulaní psové,

proč nemluví dnes luzy pochopové?

Ba senát mlčel, bál se promluvit,

a mlčel šlechtic, mlčel všechen lid

a nedbal, že mu lidská práva brali

i podvolil se papeži i králi,

již starou vládu všecku na se strhli,

a ohlávky na lidu mezky vrhli.

A mnicha nutili, by odvolal,

a řekl lidu: „Bloudil jsem a lhal.“

Jen pánům sloužit musíš, sloužit máš,

ti chrání tě, jsou síla tvá a stráž,

a v úctě chovej Ježíšovo slovo,

zpět císaři dej, co je císařovo,

a pokoř se a navrať jim svůj dluh,

tak radili, čiň věrně, co chce Bůh.

Však neodvolal Arnold, mužně stál.

Já nejsem lhářem, abych odvolal.

Už nenuťte mne, dost! Chci duše klid.

V svých zemích právo jedině má lid,

to pravdy líc, vy chcete pravdy rub.

V svém právu lide stůj a nebuď hlup,

tvé jsou ty role, nivy, zahrady,

a za ty nebeř žádné náhrady,

a za to bojuj, statečně se braň,

a kdo to loupit chtí, těm polti skráň.

Jsi svéprávný, drž, co ti dali otci,

jen tak své bídě můžeš odpomoci!

Buď svoboden, v svá práva mužně vkroč

a nekloň se a nepros! Neotoč,

buď v Římě tím, co papež být chce sám,

či umírat chceš věčně, se tě ptám?

Vem v ruce zbraň a rychle nepoleň

a papeže i krále z Říma žeň!

Věz, mimo právo lidu práva není,

ať smrt mám hned! To moje přesvědčení.

To má je odpověď vám, rudí kněží.

A kardinálé k papežovi běží

a sápou se jak rozkacení chrti:

„Stvrď výrok náš, mnich odsouzen jest k smrti.

Však církev římská neprolévá krve –

tož uškrťte jej, uduste jej prve,

pak jako mrchu v příklad době příští

na kacířském jej spalte popravišti,

a katům děli: „Tam jej doprovoďte,“

a hnusný povel: „Do Tibery hoďte,

tak nepoteče krve krůpěj jedna

a duše jeho padne do bezedna.“

Když knězi konali, jak výrok zněl,

Řím všechen po dní deset v pláči dlel

a dlouhá potom léta ještě lkal

a jenom Bedřich s papežem se smál,

a korunovační když odbyt rámus,

Řím všechen zpíval „Te Deum laudamus!“