ARTHUR SCHOPENHAUER.

„Je klamem, co vám hlásá náboženství

a dvakrát klamem, co vám namlouvají

s katheder školometští filosofi!

Svět stvořen byl ve chvíli nepříčetné,

a proto nese kletbu zatížených,

a proto hůř se ani povést nemoh,

než povedl se. Žíti – nemá smyslu,

leč že by útrapy a strázně byly

života smyslem. Lidé – bědní tvoři!

My ženeme se stále za přeludy

jakéhos štěstí: rozkoš, sláva, pocty –

a buď jich dostihnem a poznáváme,

že bublinky to z mýdla, jak je pouští

do vzduchu hrající si hloupé dítě;

neb uniknou nám a zas duše naše

se trápí, vzdychá hořem touhy po nich.

A to je život. Kletba člověka, dar pekel.

Neb šťastni jsou zde ti, kdož nezrodí se

a po nich ti, kdož odcházejí dříve,

než rozhlednout se mohli po tom světě

a pít než začli hořký nápoj jeho.

Hlas jediný tu bez falše a klamu –

toť ten, jenž z hrobů mluví k vám, těm živým:

„Mdlý putovníče, jenž tu chvátáš mimo,

buď jist, že dojdeš cíle cesty svojí –

leč sebe víc se vzdaluj, přec jen dojdeš

sem, kde jsme my...“

A s tímto jedem v duši,

jejž vydali jsme pro vnímavé mozky

Evropy naší, dožili jsme klidně

v tom městě, jež za nejzdravější máme,

let žalmistových. Však jsme také dali

si pozor na počasů proměnlivost

a střehli zdraví své jak zřítelnici.

A věru neradi jsme umírali,

neb marno všecko: mocně poutá k zemi

nás „sladké zvyknutí si v živobytí“,

jak Goethe poznal v šťastné chvíli jedné.