AS

Byly to tichnoucí večery,

západy slunce,

kdy alejemi za malým městem

řeřavý stín

procházel přízračně,

byly to večery zasmušilé,

teskné a překypělé,

osmnáctileté večery!

Já i ona,

ona – klobouček, růžová stuha,

na rtech verše, lahodné tehdejší verše,

panna z údolí nového království.

Já, mládec, ruka samá i noha,

hlas mezi dětstvím a mužstvím hopkující,

směšná hromada nemotornosti!

srdce jak samovar,

kypící, šumící – hořekující!

ale mezi námi,

ach, mezi námi

horoucí teplo básnické chvíle...

olšiny nad řekou,

nad Labem, nad Orlicí

recitovaly...

A již se stmívá – ó, dobrý Bože,

kam nyní?

Kam nyní se skrýti s bouřlivým zmatkem

zvířených srdcí?

Stíny se zvětšují, stíny se dlouží,

truchlivý měsíc se ve vodě zhlíží,

lká vrba na břehu –

ticho a ticho – šeptáš – a v hrdle,

kdo ví proč? usedly slzy...

Zní píseň, zní písnička

princezny Lyoleji.

Zní zvěst teskná o první lásce,

veliká píseň lidského srdce,

první a nejpohnutější...

A jde krokem vedle nás tiše a teskně

Ivo i Tóma Bojar.

Toť naši známí, toť kamarádi

našich večerů zasmušilých,

teskných a překypělých,

osmnáctiletých večerů!

Ta píseň, jež rozechvívá

nehmotným kouzlem a v nervy si lehá

lichotným snem jak opium,

zní prudce v duši, pokud jsi mlád.

Ale i když z tebe se raubíř stane,

války přijdou a zmatek spustí

na duše jankovité dobrotivý Bůh –

v té chvíli, kdy čist jsi a sám

jak v růžovém oleji vykoupán,

slyšíš ji zas a slyšíš ji zas!

Lyriku lásky a života,

lyriku mládí, oh, mládí!

můj pozdrav! můj upřímný pozdrav!

ne šedá hlavo, ne tělo, jež stárne,

ale srdce, jaré a věčně mladé,

jež vydalo tuto živou a českou píseň,

neustávej a zpívej,

zdroji kypivý

poesie,

neustávej v zvon jasný

bít!