ASIE

Ten žlutý obr nevrle a zlostně

okovy třese. Věky tiše točil

mlýnskými koly, jak mu nakázáno

člověkem bílým, který připlul z dálky,

bral plody polí, stáda s pastvin, proryl

i půdu země, v níž prach otce jeho

byl uložen, jej v okovy pak skoval

a do tmy postavil si k mlýnským kolům.

V sluch jeho sypal slova náboženství

o lásce k bližním, o bratrství všechněch,

a zavlažuje rty mu voným jedem

pomalu duši jeho otravoval.

A časy šly, a obr kolem toče

v ztrnulém polospánku těžce dýchal

a myslil, že tak všecko býti musí,

že bozi jeho dali mu ten úděl.

Jed od bílého muže lokal chtivě,

leč náboženství jeho nechal zníti

jak vánku šumot pouze ve svých uších.

Až pronikly v tmu jeho z dálky zvěsti,

z domova mužů bílých divné zvěsti –

o dlouhých bojích bílých lidí spolu,

o hrůzách zápolení v moři, vzduchu,

na suché zemi, bílý bůh těch lidí

se mlčky díval, jak jsou vyhubeny

vsi klidné, města, poničena pole,

a bílí lidé olupují sebe,

jak dosud obírali jeho děti,

ty žluté děti... Zkazky přinesli mu

ti syni žlutí, jež muž bílý nutil

jít na loď, zbraň vzít, zabíjet a ničit

ve světě cizím cizí bílé lidi,

jichž neznal dosud, jimž byl sám i neznám,

a kteří nijak neublížili mu...

A žlutý obr naslouchal a dumal,

co je to „lidství“, „svoboda“, co „volnost“

a všecka jiná slova, jež tu slyší

od synů svých, jak slyšeli je oni

ve světě lidí bílých, jak je jemu

pak přinesli a vykládali. Slyší,

že bílý muž, jenž vládne jeho světem

i strach má, strach to z jiných bílých mužů,

strach z budoucna... strach vůbec... Slyší

a s duše střásá tupý polospánek,

svět jiný vidí, o němž bílí lidé

lhou sobě, jiným – svobody svět, lidství,

volnosti, míru, zlostná síla vzpíná

mu ujařmené ruce, třese kovem,

jenž tělo jeho poutá, nechce točit

proklatým kolem, na slunce chce vyjít

a říci, co to „svoboda“ a „volnost“,

co „lidství“ a ta všecka jiná slova.

Mlýn stojí. Bílý člověk v strachu čeká,

co bude nyní. Železo už puká

a kusy jeho na zem odhozeny

třaskají temně. Kroky obří slyšet

už z podzemí. A ohlas jejich mísí

se s kroky jinými – to přicházejí

Dějiny Světa v tato známá místa,

v ta místa, odkud kdysi vydaly se

jak herci potulní do dálek světa

předvádět drama, komedie, frašky,

jak vybásnil je Osud nevýzpytný.