Ask*)

Ask, první člověk, stvořen byl už chvíli

a nižší bohové se hněvali,

když mlčky na Aska se dívali. –

„Proč, pane, nevybíral’s s větší pílí,

proč ze dřeva jsi Aska urobil;

proč neztopil’s ho ve své krásné záři,

vždyť výraz dal’s i zvěře němé tváři,

když jsi ji pestrou barvou ozdobil?!“

Bůh Odin trochu klobouk pošinul

a jediným svým okem pokynul.

„Hej ticho, hoši! nebo do vás peru!

Což z toho, jakou látku sobě beru?

Já nechal v špalku všechnu jarní šťávu,

ta bude věčným jarem k výši stoupat

a za ovocem hned zas síla poupat

ověnčí Askových potomků hlavu.

Ta míza nedá nikdy pokoje,

vždy znovu bude člověk zase zkvítat

a nových jar zas nové výboje

ve věčný věnec věčně sobě splítat.

Však Ask pak sobě omaluje sám,

ty výrazu teď prázdné mrtvé tváře

a v oku zkušenosti vzplane záře,

že vzroste z toho strach i závisť nám!“