ASSISI.

Žebráčku boží, vzduch tu pln je tebe!

Zde zrodil se’s, tu rost, tu trpěl, kázal

lidem i ptákům, otevřené nebe

tu vídal’s v slávě, k chudobě se vázal.

A nad tvým hrobem vystavěli chrámy,

a celý svět teď k němu v touze chvátá,

hřmí vlaky, auta, davy, vzácné dámy

zde klekají, na rukou plno zlata.

Snad proto, snad že syn jsem jiné doby,

že sever jihu nerozumí snadno,

jsem málo jat, tvých chrámů míjel zdoby

a zůstávám tu chladný srdce na dno.

I obrazy tvých divů, které jemně

na zdech vykouzlila něha

a vroucnost, jak by nemluvily ke mně,

mně jedno, zda mnich modlí se či šlehá.

Ó, víc mnou, odpusť, ve tvém rodném městě –

že chodíval’s též kol, tu v mysl vstoupí –

zachvěly na mé k tvému hrobu cestě

ty Minervina chrámu pyšné sloupy.

A přec – ó nenech odejít mne s chladem,

mne přibliž k sobě, žebráčku ty boží,

i když tvým nejsem okouzlen tu řádem,

tvá láska k všemu tvorstvu ve mně ožij.

Ó, rozplameň mou lásku k bratru ohni

a bratru větru, k milé sestře vodě,

ke slunci, k hvězdám, pýchu moji ohni

a nechať se vším tvorstvem žiji v shodě!

Hle, na vysokou vystupují Roccu,

v tvůj Umbrijský kraj rozkošný se dívám

na sady oliv, řeku ve hluboku,

a zalit žárem, paian slunci zpívám!