Assoka-mala.

Kde vesmírem se záře tvoje lila

a rosou kam jsi skanula a manou,

ó kráso, edenská ty růže bílá,

tam srdce tlukou ti a oči planou,

tam poutá v růže svět tvá božská síla!

Tak Dewie, neznámé, prosté dítě,

si ve knížecích zahradách kdys hrála,

na assoka strom vyšplhala hbitě,

v klín trhala květ jeho a se smála.

Ó kráso! provazy jsou tvoje sítě.

Šel kníže Sally kol a zůstal státi,

zřel tmavým listím stromů jako lunu

skrz tmavé stromy její tělo pláti.

Kdos v jeho srdci rozchvěl lásky strunu,

když svítit zřel ji, slyšel ji se smáti.

Ó dítě Čandalů, syn krále králů,

při jehož narození liják rýže

spad’ s oblohy, zúrodniv každou skálu,

vše naplnil i paláce i chýže,

ten božský, velký před tebou stál v žalu.

„Jsi dcerou boha nebo smrtelníka,

já neviděl jsem v světě také krásy,

tvé oko meč je, který v srdce vniká,

a plameny jsou dlouhé tvoje řasy,

jež blahem chladí, když jim oko zvyká!“

„Jsem z kasty Čandalů a v prachu hynu!“

Však odpor marný, sám ji stáhl dolů,

do zlatého ji vsadil palankinu,

na čelo svou jí vsadil aureolu,

v svůj palác ved’ ji skryt v bambusů stínu.

A když pak nahá v jeho síni stála,

šla záře z jejích údů od úbělu,

že tmavá jízba světlem denním plála,

z úst jejích tekla vůně mahanelu,

jak promluvila nebo jak se smála.

A toho zvěst dnem letěla a nocí,

v palácích záští, radost v chýžích sela,

až doletěla ku králi a otci.

Ten vyslal posly a jich ústa děla,

co praví ústa přesily a moci:

Ó synu! pro něhož jsem palác zlatý

dal vystavěti v Anarahdapuru,

jejž zasypal jsem skvosty nad knížaty,

jejž povznést chtěl jsem k slunci do azuru,

jak nésti mám teď balvan svojí ztráty?

Já mlčel, když jsi jak strom caprok štědrý

dal chudým, čím jsem dařil tebe, všecko;

já mlčel, štěstí bylo s tvými bedry

a zázrakem kdys vítal tě bůh děcko.

Tys každému byl stín, jenž znaven vedry.

Žes ale za choť Čandalů vzal dceru,

to neodpustím, mlčet nesmím k tomu,

brahmínů dítě za ženu ti beru

a dám ti trůn, jen královskému stromu

buď květem vonným a buď hvězdou v šeru!

A odpověděl otci svému Sally:

Když pohozena perla na hnojišti,

kde blázni jsou, jenž by jí pohrdali

jen proto, že se v smetích, v kalu blyští?

Kdo jinak než já jednal by, ó králi?

A ženu těhotnou když choutka chytí

po jab’ku granátovém, bude klidna,

když banán dáš jí? Jen když slunce svítí,

květ otvírá se a tvář jeho vlídná

chce v slunce jen a zřídka v lunu zříti.

Král zarmoutil se a děl ku brahmínům:

Na její krásu podívat se jděte!

snad její krása mého syna činům

se vyrovná, snad u ní naleznete

vše, ku štěstí co slouží zemským synům.

A nemá-li však to znamení spásy,

pak rozpoutá se hněvu mého řeka! –

Šli brahmíni, a krátké přešly časy

a byli zpět – leč každý z nich se leká;

král pokynul a tak jich zněly hlasy:

Ó králi mocný, slyš, Assoka-mala,

jak nazval ji tvůj syn, má zlaté tělo,

zář line z něho sladká, neustálá,

bok stejně hladký má jak prs a čelo,

co kukuřice plod před námi stála.

Ó králi slavný, slyš, Assoka-mala

má oči velké, modré, usmívavé

jak mahanelu květy, jiskra hrála

a zlatem blýskala v jich tůni tmavé,

a duše, duše bohů z nich se smála.

Ó králi dobrý, slyš, Assoka-mala

má nohy jak dva lístky vodní růže,

z nich taká opojivá vůně vála,

že pták před hadem, před ní srdce muže;

ty nohy své nám zulíbati přála.

Ó králi vlídný, slyš, Assoka-mala

má vlas modrému roven parasolu,

ten šlehá prs, jenž pod ním ční jak skála,

a ve modravých vlnách splývá dolů –

v ten vrhnout proud by duše má se bála.

Ó králi zbožný, slyš, Assoka-mala

Syrie Kanthy miláček je svatý,

a znamení, jež bohyně jí dala,

jak hvězdu nese ňader nad poupaty.

Ó šťastný syn tvůj, že jej chotěm zvala!

Tu podivil se král té svorné zvěsti

a nastoup’ cestu uzřít div ten ráje

a šel, a viděl, ocenil to štěstí

nad všecky trůny, žezla Hymalaje,

div mohl božskou její krásu snésti.

A žehnal jim, ač naplněný žalem,

dal zlato jim a démanty a perly.

Však děl: Syn mladší bude po mně králem,

ty musíš zříci královské se berly,

když v její krásy žít chceš světle stálém.

Jeť dítě čandalů; vol, láska moje

vždy s tebou bude – moc tu a tam krása!

Vím, těžké, trapné pro tebe to boje;

v plod zraje květ, když pel a lístky střásá,

a krásnou nebude vždy žena tvoje.

Leč Sally bez váhání zřek’ se trůnu,

rád nechal bratru koně, zbraně, slony,

a v očích ženy své čet’ hvězdnou runu,

již vepsalo tam božství bez záclony,

v svém srdci chvět se nechal lásky strunu.

A bratr jeho stavěl věže, chrámy

a paláce s bájnými lesy květů,

kde proudy vod chrlily dračí tlamy,

a kopal cisterny, byl divem světu,

a velký slávou, vesmíru byl známý,

co Sally tiše seděl u tvých nohou,

tvé krásy trhaje květ zlatolistý,

ó dítě snů! Jak motýl pod oblohou

táh’ duší mou tvůj fantom tich a čistý,

těch ideal, jenž milovati mohou.

A v knize mé, kde spor a vášeň hučí,

kde válka, lačný túr, se zmítá řevem,

jak mahanelu květ v ruinách pučí,

mně v duši sladkým vyrostla jsi zpěvem.

Svět padne kráse přec jen do náručí!