ASTRY.

Takovou tichou podzimní krásu

chtěla bych mít, jako, bílé astry, vy máte,

až i mně žárné doplane života léto.

Stojíte štíhlé s bílými květy

s okolkem růžovým sledními západy léta,

jimiž se v nádheře loučilo s vámi.

Myšlenkou klidnou svítíte bíle teď v soumraku zahrad,

a čekat se zdáte, jak hledíte v dáli,

až přijde ten vichr, jenž zakrouživ kolem,

skloní až ve prach ty mírně teď skloněné hlavy,

v zápětí nesa vám studený příkrov.

Myšlenku tichou však nepohřbí vaši.

Na bílém sněhu až zaplanou červánky mrazné,

tichounká ozve se hudba mi v duši

o bílých květech s růžovou vroucích vzpomínek září.