ASYL

Štván vnitř i vně jak pronásledovaný,

jsem v tichý dům ten unavený vpad’

a vlídně otevřely mi se brány,

mě ticho objalo a milý chlad.

Jak květ se duše moje otevřela,

svá křídla narovnává jako pták

a z očí dívá se teď snivě celá,

jak vznésti by se chtěla do oblak.

To slunce vábí ji tu na oltáři

a zalyká ji bílá jeho zář,

jak Bohu svému zřela by v tvář tváří

a s tajemství by padl bílý šlář.

Kol ticho doutná jako z thuribulí

na žhavém uhlu zrno kadidla;

jak když se hlava k druhé hlavě tulí,

mně zdá se, že mě k sobě pozdvihla!

ta hlava drahá v úbělovém šláři,

jak matka zvedá dítě z kolíbky,

a celuje mě neskonale v tváři,

já cítím horké její polibky!