ASYL (II)

Jestliže přišel jsi, ó smutný pelechu,

jak věřit pichlavým krčmáře pohledům?

Vše padá na tebe. Kde najít útěchu?

Šeptal jsi lehaje: v noci se zřítí dům!

A k smrti vysílen svou cestou nebýti

ke dveřím tápal bys a poutnickou vzal hůl.

Pod nebem hvězdnatým tak strach se necítí!

A ráno řekl jsi: dům ten se nesesul!

Jak svěží rosa je, když za jitra se vyjde!

Ty silou Atlanta jsi nést chtěl všechny domy,

ať bouře burácí, ať zarachotí hromy!

Než večer vleka se a s myslí znavenou

pocítil’s mdlobu svou a trýzeň zdvojenou.

Domy tě tížily a tížili tě lidé!