ASYL (III)

Tak bylo po léta. Jda horami, jda plání

v západu krvácet jsi viděl mnohá okna.

Šel’s v slunce úpalu, šel’s mrzna a šel’s mokna.

Neměl jsi domova a neměl nikdy stání.

Ať lehce stoupal jsi, ať přetěžce se plazil,

ať v kterýkoli mířil světa směr,

pocítil’s vždycky neklid navečer.

Cos čekal’s jiného. Dům jiný čekal’s. Asyl.

Takový dům, jenž nikdy nezradí,

dům, v kterém dobrá, neviděná ruka

tvou příliš těžkou hlavu pohladí.

Takový dům, v němž končí všechna muka,

kde zákeřná se bolest vyléčí.

Takový dům, jenž klid a bezpečí.