ASYL (IV)

V kterýsi den – já nevím, kudys’ kráčel,

zda loukou kvetoucí, zda dumnou doubravou,

zda slunce sžehlo tě, zda liják údy zmáčel:

než náhle cítil jsi, že rosteš únavou.

V kterýsi den – snad slyšel’s právě hrana,

klinikou prošed běd všech bezduchou,

snad náhle zjitřená zas krvácela rána –

tys náhle pocítil, že rosteš předtuchou!

A nesnil jsi už hrdý, pýchou zmámen

o velké síle Atlantových ramen,

chtěl’s prostě nésti prostý úkol svůj.

Mír vstoupil v srdce tvé, mír, který hojí.

Dům našel’s asylu, tu věčnou touhu svoji.

A vlídný hlas ti pravil: „Pamatuj!“