Asyl v lese.

Dík, pouta strhána, jsem ptákem volných chvil!

let drobných křídel mých spár města unavil,

jdu k tobě, starý druhu!

chci rosu ňader tvých, pít štědrý vůně dech,

v tvých sosnách stemnělých rád usne každý vzdech,

jež vroubí tebe v kruhu.

Tak v míru pod strání, v svém lůžku na mechu

od rána k západu bych slýchal bez dechu,

jak čilý pták si zpívá;

chci vábit srny v luh, v jich očka spanilá

se dívat z úkradí a honit motýla,

jenž na květech se kývá.

A za ním v skaliny, přes můstek v mladý sad

se brodit ve stružkách a nořit v mlází chlad

a znaven vedrem kraje

pít z čistých studánek pol skrytých v kapradí,

v nichž s větví spletených svit modra dovádí

a s muškami si hraje.

A večer z dálky brav když zvoní v úpadu

a bílé obláčky jdou zlatem západu,

jdu v lesa kraj se klásti;

chci zírat v údolí a zvednout stařenu,

jež klesla pod tíží a v režnou halenu

jí vkládat suché chrastí.

Jsi stařičký můj druh! co vůkol krasší jest

nad šero nocí tvých, nad třpytnou záři hvězd,

když nekonečnem pílí

stín vzbudit v studánce a v bílé kůře třpyt

a s roji světlušek v kruh spřádat zlatou síť

v kmen padlý, poloshnilý?

V svém letu k hrobu má sněť míru každý z nás,

však v svaté hloubi té zde stišme všichni hlas,

z té vlahé vůně květné

nad tůní zápasů se vznese duši vstříc

svit síly, hrdlička, jež tiše plesajíc

nám na rameno slétne.