Asyl v lesích. (I.)

To rozkoš jistě, v parném žáru leta,

když umdlené a nasycené světa

sám rozmar pouze vaší mysli hravý

vás přivábí k nám časem do doubravy!

Nad snící hlavou kmeny tísícleté,

kdes vedle v mlází hrkot lesní stružky

a před očima tečku zlaté mušky –

jak po hedvábí mechem stezky jdete!

Zde uvítá vás šípek plný růží –

tam duše noci v jemném spící šeře

vás oblije ze zroseného keře

svým balzámem, až slasť vám prsa zúží,

a zář svých křídel setřese vám v duši;

a jinde zas vám k úsměvu rty vzruší

tlum vesnických a zpívajících dětí,

jež věnečky si pletou na pasece,

a při studánce ve trávu si sedly...

Váš klobouk však je vyhnal odtud přece,

a prchají, jak cizí zjev ten shlédly!