Asyl v lesích. (II.)

Teď venku snad juž táhne ku polední –

zde mrtvý klid jen leží na doubravě,

zde stejně stále ticho je i tmavě

a schýlené tu na mech vaší hlavě

les nikdy víc se vůkol nerozední!

Z hustého mlází lehká mlha vstala

a velké můry bzučí teplým vzduchem.

Nad mořem stromů spitých zevním ruchem

kdes hrdlička se v dáli zachechtala – –

jak mile zní to vaší duše sluchem!

Leč zvuk ten zhas a žádný po něm jiný

juž nevnikne vám prsou ve hlubiny;

jen mrtvá tiš, jak prv, ta sama zase

svým těžkým křídlem všady prostírá se,

kol na dubech ni jeden list se nehne –

cit vzrušený zas rád si v poklid lehne.

Jak jediná sem na svět upomínka

zvon v dálné vísce poledne kdes cinká...