Asyl v lesích. (III.)

Juž vidět nelze ani nebesa,

juž dýchá na vás lůno samo hvozdu.

Zde ten je chrám, kde žlůva v kmeny tesá,

kde s hvizdem sluk zní milá píseň drozdů,

kde s vysoka se divý holub směje,

a dotknuto jak prstem čaroděje

vše divno tak a zvláštní se vám jeví,

že omámen jsa, zrak váš ani neví,

kam srdce touží a kam noha spěje...

A v hlubokém tak jdouce zadumání,

v němž stále v před své zraky upíráte,

kam stezka bludně přes vývrať se mate

jak světlý had – vy neslyšíte ani,

sněť za vámi jak praská povzdálečí,

jak lístek suchý láme kročej něčí –

vy nevíte, že nejste tu již sami!

S dubovým věncem na pitvorné hlavě

a dlouhou bradou stříbřitého lesku –

že dávno zřel vás, ukryt za skalami

malinký mužík, jenž teď ostýchavě

z tmy křovin stoup’ na úzkou vaši stezku,

a s úsměvem a mlčky tamo stojí...

Leč vy juž kouzlo v hruď jste vsáli svoji

a vůně sladká vaši hlavu mámi;

a jdete dál a cit vám štěstím plesá,

a nevíte, že starý skřítek lesa –

jde zticha v zadu po pěšince s vámi!